Besi

Upraveno v březnu 2022. Běsi v představě Andrzeje Wajdy jsou především reakcí na komunismus s lehčími karikaturními sklony ve výchozím prostředí a ideologii vítězné revoluce pracujícího lidu. Předloha Fjodora Michajloviče Dostojevského byla satirou ruského idealistického boje, revolucionářského ohně a stavu víry v psychedelickém rozpoložení široké náruče ruské duše. Wajda si sice nechal Běsi upravit pro svou filmovou potřebu, ale hlavní atributy nechal zachovány: ztrátu víry a z ní vyplývající nihilismus na jedné straně a na té druhé překračování morálních hranic dobra a zla, idealistický nacionalismus, radikálnější filosoficko-sociální tendence jako šigalevismus, ideovou impotenci a křesťanskou víru jako jedinou, byť nejistou naději lidské sounáležitosti. Hlavní postavou filmového představení svébytné ruské psychedelie je Šatov (zajímavý Jerzy Radziwiłowicz), mladík vzdorující své socialistické minulosti a nemorální nenávisti v radikalizaci revolučního zápalu. Vznešené hodnoty pravoslavné víry jsou jeho odpovědí k pozvednutí společnosti ze zla. Důležitými postavami jsou zdvořilý mladý aristokrat bez morálních zábran, fascinovaný temnotou duše a překračující hranice z potěšení i ze skryté touhy po trestu Nikolaj Stavrogin (zajímavý Lambert Wilson), a manipulativní a vychytralý nihilistický revolucionář, řídící se podle katechismu revolucionáře, jenž vybízí ke zvyšování zla a neštěstí pro rozšíření revolučního prostředí, Petr Verchovenskij (dobrý Jean-Philippe Écoffey). První ženskou postavou je Líza (příjemná Philippine Leroy-Beaulieu), vzdělaná gubernátorova dcera, rozechvěle okouzlená charismatickým Stavroginem, přesto se dokáže duševně osvobodit. K výraznějším postavám patří inženýr a stoupenec filosofického nihilismu, toho typu, který zastával i Ladislav Klíma, Kirillov (Laurent Malet), a Petrův otec a neškodný idealista, stojící nevědomky za rozkvětem zla a nihilismu, Štěpán Verchovenskij (sympatický Omar Sharif). Z dalších rolí: vystrašený a zmanipulovaný gubernátor (Bernard Blier), chromá, nešťastná choť Stavrogina Marie Lebjadkina (Jutta Lampe), její spekulující bratr (Wladimir Yordanoff), Šatovova navrátivší se žena Marie (Isabelle Huppert), autor extrémního řešení všeobecné rovnosti lidí Šigalov (Philippe Chambon), výraznější člen Petrovy revolucionářské bandy Virginskij (Jean-Quentin Châtelain), pianista z Petrovy bandy Ljamšin (Zbigniew Zamachowski), hostinská a porodní bába Virginská (Bożena Dykiel), nebo ten zlodějíček a vrah Feďka (Serge Spira). Převést Dostojevského literární výtvor Běsi do filmové podoby není snadný úkol, Wajda si předlohu poupravil a rozehrál psychedelický marast ruské duše v obdivuhodném, a přesto lehkém, nasazení. Pozoruhodný filmový zážitek s politickým rámcem. (24.01.2010)

Dojem prkennosti dialogů může mít na svědomí toporný překlad a ochotnický dabing (jak může někdo takovýhle film vydat bez titulků?); ten kousek, co jsem si pustil v originále, zněl o dost přesvědčivěji, ale fráninou bohužel nevládnu natolik, abych to dal celé. Kouskované vyprávění vyzobávající z děje, co se hodilo – no proč ne, nějak se člověk s jeho košatostí vyrovnat musí a ne každý je Bondarčuk, aby ty bijáky natočil rovnou čtyři. Nemyslím si, že by film bez znalosti předlohy nefungoval, sděluje ovšem něco jiného než kniha a klade extra nároky na pozornost a ochotu domýšlet si z náznaků. Kamera za mě velice fajn. Vnucující se hudba moc nepotěšila (otázka je, nakolik za to může placatý dabingový mix). Kolem a kolem je Dostojevského lepší číst. (30.08.2012)

Dostojevskij a jeho rozsáhlé dílo se z pohledu případných dramatizátorů jeví jako velký, mnoha chuťmi a rozmanitostmi charakterizovatelný koláč. Román-řeka se vzpírá plnému uchopení filmové řeči a téměř vždy je úspěch této nesnadné snahy vykoupen selekcí, zdůrazněním jedné z mnoha linií. Posunume-li tento wajdovský počin blíže k DANTONOVI a uvědomíme-li si datum natáčení, je zřejmé, že BĚSI se řadí do velké vlny evropské kinematografie, reflektující velkou paradigmatickou krizi zejména komunistické levice té doby. Je pozoruhodné, jak přesně postihl geniální polský tvůrce specifika pravoslavného křesťanství, jak dokonale dokázal nasát ruskou atmosféru třetí čtvrtiny 19. století a současně zkáznit tak rozmanitý mezinárodní herecký soubor, který měl k dispozici pro uskutečnění svého obtížného záměru. Aniž by násilně prezentizoval, uměleckým pohledem vyhmatává všechny systémové znaky sektářství, netolerance, rodícího se aparátnictví, podlosti, prznící velkou myšlenku. Že přitom dokázal zachovat Dostojevského křesťanská východiska, ruskou lehce jurodivou bohabojnost, kolísání a rozervanost, jež ji provázely, není slabinou, ale dalším znakem originality a jedinečnosti tohoto polského klasika. Omar Šarif se až překvapivě stal ztělesnitelem ruského narodnictví (ničevoctví), svůj ruský part bravurně zvládla i Isabelle Huppertová a výrazně zaujali také další představitelé rolí, mne osobně nejvíce Jerzy Radziwilowicz. Vyváženost filmu je i jinak pojmenovanou nadčasovostí tohoto wajdovského autorského činu. (15.05.2010)

Co se týče zručnosti, jak při adaptaci předlohy, tak v divadelním herectví všech zůčastněných, jedná se o první filmovou ligu. Horší je to s myšlenkovým převedením díla, neboť Wajda se soustředil na mocenské intriky Štěpánova syna, Pierra, ukazuje neodvratné kolo roztáčeného osudu vedoucího k zločinu, a upozaďuje všechny jiné postavy, i Stavrogina a Lízu. Protikladem Pierra je Šatov, takže Wajda dramaticky rozehrává jak vzpouru v továrně, tak příjezd těhotné ženy. Nechává však v filmu tehdejší filosofii a tak postavy řeší v dialozích otázku Boha a la Vladimír Solovjov. Z Dostojevského existencialismu se však Wajdovým redukcionismem stává marxismus, ve kterém lidé jsou vpleteni do neúprosných zákonitostí dějin. Jakoby bylo z rozsáhlé fresky vyňato několik obrazů, které ač dokonale natočeny, steží vyjádří základní myšlenku díla. (16.01.2009)

Gudaulin říká: "... o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají..." To ovšem. Já se navíc domnívám, že se Dostojevský nedá natočit vůbec - pokud se to nevezme "zgruntu", jak to třeba udělal ve své prvotině Aki Kaurismäki. Jádrem objemných děl F. M. Dostojevského nejsou vypjaté okamžiky (ca. 10%), ale jakási střední poloha (70%), kdy se sice něco děje, ale především se hodně se zvažuje, vyvozuje, plánuje, hodnotí, zkrátka přemítá. A to organicky začlenit do jednoho filmu (byť dvouhodinového) prostě nejde. Ne jinak než trpělivým čtením se lze dobrat nomádské podstaty zla, kterou v Běsech reprezentuje především Petr Verchovenskij. K dokreslení: podobně je to u vztahu Dostojevskij a rozhlas. Nedávno jsem poslouchal rozhlasové hry Bratří Karamazovy a Idiot a dramatizované četby (Zločin a trest / Преступление и наказание (s Hrušinským jako Porfirijem) a Uražení a ponížení / Униженные и оскорбленные (s Kemrem jako Ichmeňovem), uvádím i původní názvy, protože jsem tyto knihy četl i rusky; na ruském černém trhu se těžko získávaly, byly silně ohmatané a drahé). Hlavně jsem chtěl ale říct, že mezi četbou a hrou byl nebetyčný rozdíl k prospěchu první. Samotný film nekomentuji, viděl jsem jej sice dvakrát, ale časový odstup je poměrně velký, stejně jako dojem, který ve mně zanechal. (25.12.2014)