Sowon

Ach ti jihokorejci... Když jsem se nedávno dodíval na film Dogani, slíbil jsem si, že se zas delší dobu nebudu pouštět do něčeho tak smutného a drsného, že si prostě dám oddech od těchto veskrze negativních dramat. Jenže já si prostě nedám pokoj a šel jsem do toho znovu. A v případě "So-won" jsem ani pořádně nevěděl, do čeho vlastně. Název (anglický distribuční) zněl doslova nadějně... obsah filmu už méně, ale přesto jsem to risknul. A to jsem neměl dělat. Pozitivní je, že jsem konečně po roce zase viděl film, kterému jsem bez sebemenšího zaváhání udělil 5 hvězdiček. Jenže za jakou cenu? Nepamatuji si, kdy mě nějaký film takto emocionálně rozsekal. Aha, už vím, před rokem to byl Nae meori sogui jiugae. A že to byl po tom roce opět právě film jihokorejský, tak to nejspíš nebude náhoda s tím jejich všeobecně vysokým hodnocením. Nebudu sem psát, o čem film je, to si přečtete v obsahu. Napíšu sem raději, že se rozhodně nejedná o film pro každého. Silně nedoporučuji těm, co se (tak jako já) velmi snadno dojmou a nebo mají sklony k přecitlivělosti, pokud se jedná o násilí, obzvláště na dětech. Protože tohle by pohlo i skálou... A nemyslím si, že by se zde jednalo o nějaké prvoplánové či laciné ždímání slz. "So-won" je prostě pohledem na realitu doširoka otevřenýma očima. Pohled na život jedné ne zas tak úplně dokonalé rodiny po strašlivé životní zkušenosti. Jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků. (28.05.2014)

Po filme si iste mnohí so slzami v očiach povzdychnú : "Ó, jak výstižný názov..." - Nádej. Film podľa skutočnej udalosti, ktorá poriadne rozvírila nespokojnosť medzi kórejskou verejnosťou, žmýka diváka doslova ako uterák, ale nepovedal by som, že zámerne a vypočítavo. Tá téma je jednoducho citlivá, silná a každý kto má dieťa je s takmer 100% istotou cieľ, ktorý tvrdo a nemilosrdne zasiahne. Nevedel som presne do čoho idem a manželka si prisadla tiež. Po filme som dostal vynadané a po manželke ostala na gauči len hromada papierových servítok. To hovorím preto, aby slabšie povahy a matky zvlášť vedeli do čoho idú. Herecký výkon malej Re Lee je skvelý a asi najviac ma dostala scéna na posteli v nemocnici, kde sa otec snaží dcére pomôcť, ale skončí to len pripomenutím traumy. Slizký hajzel je obsadený dobre, máte chuť ho zabiť a súdny proces vám pripomenie i mnoho tunajších. Ostal som trochu v údive keď sa rozozneli bicie rytmy zo známeho hitu Street of Philadelpia bez spevu B. Springsteena. Inštrumentálna verzia skladby pekne zapadla a snaží sa naladiť optimistickejší tón v inak smutnom filme. Záver našťastie končí optimisticky s nádejou a pokusom prežiť dôstojný život. Život je dar...90%. (17.10.2015)

Film je překvapivě umírněný v zobrazení násilí, vlastně se mu naprosto vyhýbá, o to silněji však působí v otázce citů. Malá, sevřená komunita jedné tříčlenné rodiny a nejbližších přátel otce i matky si diváka rozmasíruje zobrazením idylické domácí nudy, která mrknutím oka končí a začíná kolotoč bolesti a pohmožděných vztahů. Trochu mě mrzí, že malá So-won zasáhla při závěrečném soudu. (17.12.2022)

Velmi silně tohle se mnou zamávalo. Soucítil jsem jak s holčičkou, tak s rodiči. Korejci to udělali moc šikovně, že ukázali chvíle před a následkům po a to jak u holčičky, tak u rodičů. Asi nikdo z nás si neumí představit čím všichni procházeli. Vztah dcery s otcem to byla jedna velká síla. Příbeh působil velmi věrohodně, včetně a to včetně dění kolem toho zmrda co malé Se-won ublížil, to bylo úplně realistické, bohužel. (20.02.2018)

Takhle vygradovat emoce mohou snad jen Korejci. Už mi to předvedli několikrát (např. Dogani, I Saw the Devil, A Moment to Remember...), ale tohle bylo teda opravdu hodně DEPRIMUJÍCÍ. V první polovině filmu u mě převládala tachykardie, u té druhé jsem už "jen" převážně slzela. Opravdu enormní zážitek, už jen kvůli skvělému výkonu malé "Hope", 90%. (21.03.2017)