Pořád jsem to já

čím víc máte, tím víc ztratíte...bez ohledu na to, že jde jen o moudrost a znalosti. Šílená nemoc, kterou jsem měl možnost sledovat v přímém přenosu u jedné babičky, je tak strašná, že jsem ještě pár hodin po shlédnutí filmu jen tupě čuměl a opakoval si malou násobilku, abych si udržel alespoň status průměrného Čecha (04.01.2015)

Vybrala jsem si film kvůli mnou čím dál oblíbenější JM, abych nešlápla vedle v hledání kvalitního emocionálního prožitku. Ona ani jinak než s notnou dávkou emocí hrát neumí, je jimi doslova prošpikovaná, v dobrém slova smyslu pochopitelně. Hloubka závažnosti dané choroby, i když k ní mám obecně dost blízko, mi v podstatě došla (v rámci možností to nějak pochopit) až s Aliciným projevem na semináři a pak s postupným úbytkem kognitivních funkcí až k těm nejobyčejnějším činnostem jako je mytí zubů, či zavázání si tkaničky. Jedním slovem jde o nedobrovolnou DEGRADACI osobnosti, čemuž se obvykle dobrovolně podřizují osoby jinak zdravé, ale ovládané různými druhy závislosti. A o tom život je, o nespravedlnosti a věčném, často nenaplněném snění. Snad není konec světskému marnému snažení... (22.03.2015)

But this is not who we are, this is our disease. Bolestivý film o intelektuálce, které život zasadí těžkou ránu v podobě zákeřné choroby. Alzheimer bere člověku to nejcennější - jeho vzpomínky, jeho osobnost. Milovaný člověk se vám začne před očima vytrácet a zůstává jen fyzická připomínka toho, kým býval. U rakoviny alespoň máte nějakou naději, tady nezbývá žádná. Julianne Moore se své postavy zhostila opravdu dobře, klobouk dolů. A přestože je film plný emocí i dobrých hereckých výkonů, něco mi do plného počtu zkrátka scházelo. Snad nějaké završení příběhu. Přesto, jsem ráda, že takový film konečně někdo natočil.I wish I had cancer. (29.12.2014)

Pro mě černý kůň letošních oscarů...Věnoval jsem mu zdaleka nejméně pozornosti, co ostatním kouskům a ani po vítězství Julianne Moore jakožto hlavní herečky na glóbech i oscarech jsem se o Still Alice stále příliš nezajímal. Letos jsem ceremoniálu zkrátka nevěnoval tolik pozornosti, ovšem naštěstí jsem to dohnal. Něco tak nevtíravě emočně dojímavého se na ocenění vidí přecijen výjimečně...70% (14.05.2015)

Je sice fajn, že s nadějí to film nijak moc nepřehání a celý působí jak posledních 20 minut Benjamina Buttona, ale vážně jsem viděl scénu, ve které Julianne Moore přednáší odvážně lidem o své nemoci, do toho teskně hraje klavír a poslouchající si s hrdými úsměvy otírají slzy při potlesku ve stoje? Vzal bych to asi na milost, ale tenhle rok šla do českých kin i Slepá. (06.08.2015)