Pořád jsem to já

„Julianne Moore je kvalitatívne schopná herečka,ktorá koketuje s Oscarom,flirtuje s ním už po niekoľkýkrát a bolo by na čase,aby sa jedného dňa vzali...”a Alzheimerova choroba jej k tomu dopomôže...” A vy diváci máte pocit,že Julianne práve trpí touto závažnou chorobou,lebo výkon je to nadmieru presvedčivý,herečka,ktorá sa snaží čo najlepšie stelesniť človeka,ktorý pomaly,ale isto stráca pamäť,zabúda,ocitá sa v nezávideniahodnej situácii,kde oporu má v rodine,ktorých som nemusel,mám na mysli Aleca Baldwina alebo Kate Bosworth,sú mi protivní,Kristen Stewart tiež nie je bohviečo,ale prepáčim jej to,lebo hlavnú pozornosť právom na seba strháva Julianne-Alice v decentne prevedenom filme,ktorý chorobu dáva na zreteľ,aby sa o nej hovorilo v dobre zvolenej hudbe.Tak herecký výkon v podobe Julianne Moore je tým hlavným dôvodom,prečo vidieť tento pôsobivý film. (11.12.2014)

But this is not who we are, this is our disease. Bolestivý film o intelektuálce, které život zasadí těžkou ránu v podobě zákeřné choroby. Alzheimer bere člověku to nejcennější - jeho vzpomínky, jeho osobnost. Milovaný člověk se vám začne před očima vytrácet a zůstává jen fyzická připomínka toho, kým býval. U rakoviny alespoň máte nějakou naději, tady nezbývá žádná. Julianne Moore se své postavy zhostila opravdu dobře, klobouk dolů. A přestože je film plný emocí i dobrých hereckých výkonů, něco mi do plného počtu zkrátka scházelo. Snad nějaké završení příběhu. Přesto, jsem ráda, že takový film konečně někdo natočil.I wish I had cancer. (29.12.2014)

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch). (31.03.2015)

Když jsem si přečetla pár slůvek o Richardu Glatzerovi a následně viděla boj úspěšné ženy Alice s diagnózou, kterou bych nikomu nepřála, tak mě zasáhl hlouběji, než bych předpokládala. Jaké to musí být, když se člověk dozví, že trpí něčím tak strašným? Jaké to je, pozorovat zpočátku všechny ty symtomy, které k této diagnóze patří? Jullianne zahrála Alici neskutečně přesvědčivě. Znala jsem jednu ženu, která touto nemocí trpěla a sledovala s odstupem času postupný rozklad takové osoby. Je to skutečně strašné a myslím, že je chvályhodné, že tady to utnuli tvůrci v pravý čas. Tady jsem se o dceři, která se o ní ke konci starala, tolik nedozvěděla, neměla jsem možnost vidět jí do mysli a jak to působí i na její fyzickou stránku osobnosti, když pominu jen ten obrovský psychický tlak. Já osobně obdivuji dceru, která se o svojí maminku starala až do její smrti, protože film zdaleka neobsahoval vše, co tato nemoc obnáší. Ano, takových lidí s touto nemocí je mezi námi víc a je to mimo jiné, tak trochu apelace na naši empatii a obdiv té neskutečně velké trpělivosti těch, kteří se o takové lidi starají a nebo s takovými lidmi přicházejí byť jen na chvíli do styku. Za Jullianne a Richarda jdu určitě nahoru. (10.12.2014)

Oscarová sezona je tady, myslím, že letos to bude nadmíru zajímavé. Možná někomu bude chybět větší dramatizace, jiní ovšem ocení, že notebookem (a pečlivým návodem z minulosti) to neskončilo. A drama zůstalo v tom, že sice Still Alice, ale už sakra jiná Alice. Rozklad lidské osobnosti po americku, který jsem však z hlavy dostal až překvapivě brzy. Julianne Moore („Kéž bych měla rakovinu.“) je samozřejmě výborná (ač bych to viděl maximálně na oscarovou nominaci), rozpuštěné rusé vlasy, zelené oči, bledá pleť (přesně jak jí známe a máme jí rádi) a znovu důkaz, že Moore je herečkou bez limitů, která dokáže překvapovat. Hereckou jistotou je i Kristen Stewart. Nejprve pokles myšlení, paměti, úsudku. Nakonec demence, která vede postupně k závislosti nemocného na každodenní pomoci druhých. Pryč jsou vzpomínky, pryč jsou znalosti, pryč je osobnost jako taková. Civilní, melancholické, reálné, s identifikací postav už to však bylo horší. Nicméně klobouk dolů před režisérem a scénáristou Richardem Glatzerem, který trpí neléčitelnou Amyotrofickou laterální sklerózou (ano, fenomén 2014, obtížná neurologická kapitola a polévání se ledovou vodou) a který věděl, kdy přispěchat se závěrečnými titulky a nedělat z téhle látky srdceryvnou show. 75% (03.01.2015)