Réžia:
Theodoros AngelopoulosScenár:
Theodoros AngelopoulosKamera:
Giorgos ArvanitisHrajú:
Vangelis Kazan, Eva Kotamanidou, Mairi Hronopoulou, Nikos Verlekis, Thanos Grammenos, Christoforos Nezer, Aliki Georgouli, Stratos Pahis, Rafael Denogias (viac)Obsahy(1)
Když poslední den roku 1976 objeví skupina lovců ve sněhu ležící neporušené tělo partyzána, padlého v závěru řecké občanské války v roce 1949, vyvolá to mezi místními patřičný rozruch. Objev těla v nich oživí vzpomínky na křivdy a palčivé události řecké poválečné historie, které se najednou zdají být stejně čerstvé jako dosud mokvající rána na nalezeném těle.
Snímek, který byl v roce 1977 nominován na Zlatou palmu a na kterém režisér Theodoros Angelopoulos spolupracoval se svým dvorním kameramanem Arvanitisem, disponuje stejnou estetikou, symbolismem a smyslem pro jemný humor jako režisérova mladší díla.
(Dikaiarchos)
Recenzie (7)
Velmi sugestivní paralelní portrét společenské atmosféry za časů i po časech řecké občanské války, který lze taky brát jako reminiscenci o osobních a poválečných křivdách. Předem podotýkám, že stěžejním ustanovením je fakt, že mistr Angelopoulos zde protentokrát asertivně vyžaduje diváckou pozornost - pokud tedy vaše očko zelenavé zabloudí tam kam nemá, budete se okamžitě ztrácet (u mě se tak párkrát, asi čtyřikrát, stalo, a než jsem se stačil zrychtovat, karma neměla špetku slitování) - poněvadž Theo zde libovolně skáče z jedné časové linky a příběhové fabule do druhé, aniž by to byť namátkou naznačil - dezorientaci a podobný frky nijak neakceptuje - jenže to okrem padá na úkor notné znalosti řeckých dějin, což nejde jaksi ruku v ruce s diváckou benevolencí, která je absolutně minimální - což určitě není žádná negace.... Než o narativně lineární příběh jde v podstatě o roztříštěnou mozaiku osudů několika lidí, která v synoptické rešerši tvoří komplexní portrét poválečného rozpoložení života - a poněvadž Theo děj koncipoval jako komorní divadelní mystifikaci, nijak neopomíjí bezstarostnost a slavnostní grácii silvestrovské noci, což je jakási periferní stafáž děje. Nekonvenční forma jako vždy absolutně dominuje nad obsahem - takže konzumní jarini si užijou minimum prózy a maximum symboliky, synekdoch, metafor, ale i poetických anekdot - jednozáběrová scéna z chodby apartmánu sboru pohraniční stráže či scénka s imaginárními míčovými hrami mající až komický vyznění budiž exemplárním důkazem.... Ano, uznávám - mám averzi k politicky orientovaným filmům, a nejsem vzhledem k jejich problematice žádnej fachman - ale tahle formalistická epopej má fakticky něco do sebe - má totiž autentickou výpovědní hodnotu jako málokterý žánrový souputník. Závěr geniální - děj totiž končí přesně tak, jak začal, a pomyslný cyklický kruh osudu se tak bravurně uzavře.... VERDIKT: 8,5 balkánských hraničářů z 10 ()
Oi kynigoi - Lovci: jde o jízlivý, svým způsobem částečně sarkastický, alegorický film o svědomí a pocitu viny za hříchy minulosti. Děj se odehrává na jezeře Pamvotida, jde o starší jméno jezera Ioánnina (nad jeho břehem leží město Ioánnina, na jiném je umístěna krápníková jeskyně Perama, a nedaleko Ioánniny je v modrých vodách ostrůvek s půvabnými kláštery s bohatou freskovou výzdobou a na březích výletní restaurace). Recenzent bart_, jak je jeho obyčejem, podává opět scestné informace. nejde zde o žádné pohraničníky, ale, jak napovídá název filmu, jde o skupinu lovců. Což je samo o sobě symbolem, neboť je to pestrá sebranka prominentních či jinak z bývalého diktátorského režimu úspěšně těžících osob. Vyšetřování údálosti je též symbolem, přenášející diváky do niter (je možné to označit i za halucinační výjevy) jednotlivých účastníků lovecké výpravy a jejich doprovodu. Nahota jejich životů, se zpovědí osudu, ozývají se hlasy svědomí, jež v jejich zahanbení, pocitech provinění vedou ke společné halucinaci a odměnění v podobě popravy. Hromadný, psychicky vyčerpávající prožitek potom vede k poslednímu ze symbolů - zahrabání nalezené mrtvoly, čímž se obrazně zbavují toho vtíravého pocitu prohřešků a studu. Film je náročný pouze tehdy, pokud divák nepochopí, že vše je alegorií a každý úkon (až na jejich vlastní osudy a úlohy minulosti) je víceméně symbolikou. Účastníci lovecké výpravy a jejich doprovod: schopný kšeftař a poválečný majitel hotelu s restaurací Savas (Vangelis Kazan), jeho manželka s minulostí animírky (Betty Valassi), bohatý průmyslník Jannis Diamantis (Jorgos Danis), jeho žena, za války i z bývalého režimu prosperující herečka a zpěvačka (Mairi Chronopoulou), bývalý komunista a práskač z donucení Jorgos Fantakis (Stratos Pachis), bývalý "liberální" politik, spíše loutka ve funkci premiéra (Christoforos Nezer), bývalý policejní prefekt a současný nakladatel Adonis Papadopoulos (Ilias Stamatious), jeho choť Aliki (Aliki Georgouli), plukovník armády, aktivní v represivním násilí (Nikos Kouros), a jeho manželka se šlechtickým původem (Eva Kotamanidou). Z dalších rolí zaujme též bývalý Jorgův komunistický kamarád Jannis (Dimitris Kaberidis) nebo vyšetřující důstojník armádní policie (Takis Doukakos). Theodoros Angelopoulos svou alegorii vyzbrojil velkou dávkou kousavé jízlivosti, s ní se zabodává snad do každé prominentní částky diktátorské minulosti, Jorgos Arvanitis přináší symfonickou skladbu obrazů s propracovanou choreografií pohybů, gest a symbolů, herci jsou úchvatní, také ani nemají v té záplavě emocí na výběr. Umění, reflektující život a skutečnost, co více si divák může přát? Dokonale vymodelované atributy nesvobodné společnosti! ()
Zlatá Palma - výběr ()
Pojmem lovci je označena úzká komunita vladců, rádců a zrádců, schopných kdykoli a jakkoli tranformovat nejen sebe, ale i svojí minulost. Mág a génius Angelopoulos tu vytvořil epopej, podobně jako Aischylos ve své trilogii Orestea. Z jejího podhoubí čerpá nejen nadčasovost moci a zločinu, ale především svůj inovativní jazyk. Většina obrazů je nabita metonymiemi, metaforami, symboly a archetypy, až to mnohdy bolí. Reálný a virtuální svět tu tvoří dokonalou jednotu; nikdy nemůžeme říct: bylo to tak, aniž by to nemohlo být onak. Jednotlivé obrazy jsou vycizelované až přechází zrak: hotelová chodba, rozhovor dvou na lodičkách atd., jejich stmelovacím materiálem je píseň a tanec; jako jsme tomu ostatně od Řeků zvyklí... Film jsem si pustil druhý den od poloviny znovu, zítra si ho možná pustím od tří čtvrtin. - Slunné Řecko! Moc jsme tě tu neužili. ()
Pro mě se to pocitově vlnilo - u O thiasos jsem nedýchal, tady jsem občas počítal žárovky na přístavišti. Viděl jsem ale děsivou kopii director's cut s občasnými výpadky titulků a s nepříjemnými duchy. Ale to mi třeba u Jancsóovy Sezóny příšer nevadilo. Tady pro mě bylo příliš málo vícevrstevnatosti - některé narativní špeky byly samozřejmě neuvěřitelné a scény na jeden záběr vzbuzovaly obdiv, ale celek byl výpovědí až schematický a teatrální. Nehledě na orientaci v dějinách. A hru bez míče jsem už viděl v Antonionim. Angelopoulos musel tyhle sráče opravdu nenávidět. Nicméně divadelní patos (jak ho znám z anglo-amerického divadla okolo polovice 20. století, např. od Tennessee Williamse) mi už po dvou hodinách ležel v žaludku a neutáhlo mi to ty dlouhé dlouhé plochy, kdy se kamera jen vzdaluje anebo přibližuje anebo krouží a krouží a krouží. Vzpomínal jsem i na Jancsóovo Ticho a křik, které o tomto mluví ještě abstraktněji a vzpomínal jsem i na jeho pozdější filmy, kde se tancovalo, lítalo na řetízkáči anebo se švihalo bičem v termálech. Tihle dva se fest ovlivňovali. ()
Galéria (7)
Fotka © Theo Angelopoulos Films
Reklama