Krásná hašteřilka

Na první pohled jeden film o malování obrazu. Na druhý, film, který, ač trvá čtyři hodiny, zdaleka nenudí a postupně rozplétá osudy všech hlavních hrdinů. Film s decentní Jane Birkin, živočišně krásnou Emmanuelle Bart a pak hlavně s Michelem Piccolim, v roli postaršího malíře, který se zhruba po 10 letech dává znovu do malování kdysi započatého díla...a my můžeme sledovat jeho brilantní herecký výkon, jeho rozpolcenost, nerozhodnost a také postupné narůstání napětí mezi dvěma " hašteřilkami ", jednou bývalou a druhou současnou. Solidní čtyři hvězdy a zdaleka ne můj poslední Rivettův film. (18.11.2014)

Nič neberiem neobyčajnosti a umeleckej ambícii Rivetta a to, ako čerpal z Balzaca a starých francúzskych géniov. Akoby sa mu vo voľnomyšlienkárskom diele snažil dostať na kosť, snažil sa dotknúť ich výnimočnosti. Takto aspoň chápem maliara Nicolasa, ktorý hľadá niečo, čo verí, že v ňom je a snaží sa to vyčerpávajúcou usilovnosťou v sebe objaviť (tú kreativitu a tie autorské ambície). Problém vidím v tom, že narozdiel od iných zdĺhavých kinematografických (3 a viac hodinových) diel som nevnímal martýrske mučenie hlavnej postavy tak, že by som v ňom videl a uvedomoval si niečo, čo ma láka si to pozrieť znova. Viac ma lákali sexuálne fantázie a túžby Emmanuelle Béart, ale tie neboli hutnou náplňou diela, iba jeho odtieňmi, čo je preveľká škoda! (22.02.2022)

Fascinující studie vztahu malíře a jeho modelky, který přesahuje svět umění a zasahuje soukromé životy obou (a naopak). Zmíněný vztah prochází velmi dynamickým a přitom logickým vývojem, počínaje až panicky nesmělým črtáním tělesných rysů nahé modelky malířovým škrábajícím perem – v nejerotičtější scéně, kterou jsem v poslední době viděl, a zároveň předčasném vrcholu filmu. Ten ani při čtyřech hodinách sice opravdu nenudí, na druhou stranu přidaná hodnota nastavovaných minut se postupně snižuje. Na rozdíl od CELINY A JULIE film nepřekvapuje (v mezích zvolené „hry“) až do konce; poslední hodina už jenom potvrzuje a dohrává od jisté doby zřejmé „pointy“ ústředního vztahu. Nemluvě o zjevení postavy sestry mladého malíře, která do filmu vnáší až nemístnou dějovost a konkrétnost, poměrně typický jev pro celý evropský art-film posledních dvou dekád. Nicméně opět nemůžu nevzpomenout Rivettovu práci se scénou: malířův ateliér je úžasně plastický „svět ve světě“, kde všechno – obrazy postavené čelem ke zdi, schody do převlékárny, otisk ženského chodidla i tvůrcova oblíbená kočka – má svoje místo. (26.09.2006)

Dávám pět hvězd, nerad, ale nemohu jinak - i když Jane Birkinová mu dává jen jeden křížek. Alespoň za to skřípající redispero bych měl dát jednu dolů. La belle Noiseuse není ve Francii obecně známým pojmem (Balzakovu povídku "Le chef-d'oeuvre inconnu" četla jen Marianne, která ji nakonec prožije na vlastní kůži). Malíř Bernard Dufour, ve filmu Frenhofer (kongeniální Michel Piccoli) skrývá svůj poslední obraz za zdí, protože věří v pravdu umění, a jak zpívá Karel Kryl: "... pravdy je třeba se bát." A tak ho - kromě malíře - uvidí pouze tři ženy, na které tato "pravda" působí různým způsobem a stejně tak ovlivní jejich další životy... Vidíte, jak se snažím vyhnout komentáři, a jak se mi to daří! - k studiu teoretického pozadí filmu doporučuji bakalářskou práci Kateřiny Vítkové (kompletní verze na internetu), i když žádné komentáře filmový zážitek sotva podpoří nebo ovlivní. Poznámka: po shlédnutí jsem si našel jednu z "póz", zmrazil ji a nechal na obrazovce svítit celý den. (14.10.2015)

(1001) Když jsem Hašteřilku viděla poprvé (14. 5. 2011), měla jsem dojem, že mě to nebaví nebo že tomu nerozumím. Dnes vím, že mě dráždil ten princip umělce, který trpí (nebo ještě hůř, trápí ostatní), aby měl o čem tvořit. Zatím jsem ale v procesu zjišťování, jaký postoj k němu zaujmu. Pořád se mi ještě nechce vidět ten obraz. (19.01.2022)