The Blackcoat's Daughter

Pred plánovaným pozretím Gretel a Hansel som sa chcel bližšie oboznámiť s režijnou kariérou Oza Perkinsa a začínam tak s February. Ide o veľmi pomalý psychologický horor, ktorý sa snaží byť autorský, čo berte tak, že nebude na vás pôsobiť ani klasicky artovo, ani klasicky mainstreamovo, alebo ako niečo od Blumhouse. February je skrátka svojská záležitosť a od potencionálnych fanúšikov Perkins vyžaduje, že ide o priaznivcov pomalého spôsobu rozprávania. Hodnotenie je zatiaľ predbežné, okamžite po skončení filmu som mal chuť si ho pozrieť znova a v najbližšej dobe, možno až po očakávanej novinke, tak aj zrejme učiním. Samozrejme ide o nejaké tie metafory a zrkadlá vzťahov v modernej spoločnosti zabalené v hororovom háve, to ale snáď ani netreba dodávať. Zatiaľ 70% (11.02.2020)

Spoločné kino nezničí ani premiér Bača a tak aspoň takto na diaľku s najväčším fanúšikom filmov pod Tatrami sme v mrazivom februárovom počasí pozreli Február. Moje kombo obsahovalo iba popcorn, tatranské bolo výdatnejšie a k chipsom padol aj Pilsner. Úvod filmu nenechá nikoho na pochybách že budeme svedkami skôr psychologického filmu ako nejakého slasheru, ktorý by človek v podmienkach katolíckej školy a mrazivého počasia očakával. Ako sa tu vo viacerých komentároch spomína film je ladený artovo, fanúšikovia sú rozdelená na tých čo filmu nadelia vysoké hodnotenie a na tých čo film vyslovene zatracujú, ja sa zaradím niekam doprostred - hudba, atmosféra, herecké výkony áno, samotný príbeh a posuny v deji už trochu menej. Nie je to ani Lars von Trier ani David Lynch, je to však pomerne dobré najmä vďaka poslednej polhodinke. (12.02.2021)

Horor to vskutku je, ale trochu jinak, než asi tvůrci chtěli. Je to především neskutečná nuda, která sice trvá hodinu a půl, ale měl jsem pocit, že to sleduju jednou tak dlouho. Už dlouho se mi nestalo, že bych na film koukal po částech 3 dny. Film je to možná chytrý nebo minimálně promyšlený, ale je tak chaoticky a nepříjemně vyprávěný, že shazoval jakoukoli snahu mu porozumět. Až na posledních několik minut naprosto bez atmosféry, plný divných střihů a nevím, zda to bylo kopií nebo kamerou, je to celé příšerně tmavé a nepřehledné. Wannabe art. (09.09.2016)

Hail Satan! Zapalte pod kotlem, ať se dostaneme do varu! Synek Normana Batese si přiváže diváka k židli a cáry příběhu nechá přímo před ním padat klouzavým, velmi pomalým pádem k podlaze, tak jako v bezvětří padá k zemi podzimní listí. Pokud vlivem nezájmu neusnete a podíváte se na konci pod nohy, uvidíte celkem jasný obraz smutku ze ztráty, který je tak trochu zrádně umístěn do tuctového rámečku značky „Possession“.. (28.03.2023)

Opět se mi potvrdilo, že když má filmař potřebu vyprávět nelineárně, s časovými skoky a jakoby fakt divnými scénami, které se sem tam ani nepokusí vysvětlit, a přitom používá zpomalenou kameru na zcela zbytečné záběry třeba chůze alejí, a dokonce občas nahodí jakoby divný střih, tak že většinou neumí vyprávět lineárně a kdyby tak učinil, vylezou všechny nelogičnosti a mouchy celého jeho skvělého projektu. Navíc tady si autor nebyl jistý, jestli chce vyprávět v psychologizující rovině, hororové, slasherové, protikatolické, stockholmského syndromu, případně jen chce vykrást Omen, Anděla smrti (Fallen) nebo Shining. A ten konec mi fakt při znalosti jiných a lepších (a dokonce lineárně vyprávěných bez divných střihů) hororů nepřijde nijak objevný a spíše zklame. (27.11.2019)