Love

Gaspar Noé natočil romanci, která je opravdu bravurně nasnímaná, ozvučená (výtečný soundtrack!) i zahraná. Ovšem narvat film do 3D formátu jenom proto, aby se nám autor mohl v jisté pasáži vysemenit do tváře, beru jako zbytečnou úlitbu moderním trendům. Jako vtip dobrý, ale jinak tam není nic, z čeho by ukapávala nějaká důraznější invence. 3D šukání je stejně ploché jako to dvoudimenzionální, hloubku v tom nehledejte. Hlubší dojem se bohužel vytratil i ze scénáře, který jen klouže po povrchu a málokdy tne do živého. Hořký závěr postrádá potřebnou razanci, jež nechyběla např. v tematicky spřízněném Životě Adele a nad připosraností zaláskovaného mladíka plačícího ve vaně vzbuzuje spíše škodolibý úsměv. Láska i hory přenáší, víme, ale tady je jí na můj vkus nějak málo. Vizuálně je to však na výbornou, explicitním scénám byla věnována důkladná péče a díky tepající elektronice se dostávají vyloženě pod kůži. Kvalitní erotiky je v kinech jako šafránu v měsíční pustině, takže berte, dokud to dávaj. To pravé porno nás ale samozřejmě čeká až v prosinci. (25.09.2015)

Dal som si cca 10 min takže bez hodnotenia. Ale to je nejaká sofistikovaná paródia na kinematografiu? Keď sa tam ozval šepkajúci hlas ako od Malicka a popisoval osudovo, že mu zvoní budík, tak som sa začal na plné hrdlo smiať a potom som to radšej vypol. Samozrejme toto prišlo po porno scéne s klasickou hudbou :) Podľa mňa si Noe robí srandu z cieľovky alebo je vážne diletant. (20.08.2018)

Gaspar Noé jako pornopatetický deromantizátor. Nejsem si úplně jistý, jestli jsem potřeboval sledovat další režisérovu autopsychoterapii. Už u Enter the Void se dalo soudit, že jeho životním tématem je vyprázdněnost opulentních proklamací, že má problém s rodinou, sexualitou, drogama a že nebyl asi tak úplně chtěným synem. Říkám si, jeslti on neni tak jako lehce monotematický. U Enter the Void jsem mu pod dojmem uhrančivé extatické depky dokázal odpustit i jeho největší slabinu, a to že stejně jako například můj další oblíbený mistr patosu Darren Aronofsky otevírá témata, na která intelektuálně zkrátka asi nemá. Love zdaleka nejde tak na dřeň a intelektuální deficit se tak odpouští mnohem hůře. V Enter the Void přepálil s podivnou paralelou na Tibetskou knihu mrtvých, u Love snahou natočit jakýsi zobecňující manifest pravého obrazu Lásky, který mimoděk právě lásku zaměňuje za závislost a sebedestruktivní jednání za přirozený princip lidského konání. Vše by bylo odpuštěno větší dávkou sebereflexe a zdůrazněním toho, že jde o unikátní příběh bez ambice tvářit se jako obecná pravda, ale několik málo replik odkazujících na režisérovo egohoničství jsou spíše pózou než schopností nahlédnout vlastní slabiny. ___ Esteticky jde o výjimečný zážitek. Sex je zobrazen krásně. Kdyby tohle byl standard pornoprůmyslu, to by bylo na světě krásy. A ani přes explicitní nahotu snímek nesklouzává k samoúčelné vulgaritě. Už jenom kvůli těmto scénám má smysl Love vidět. Zároveň jsem ale neviděl v hlavních rolích Noého filmů horší herce - ve smyslu hereckého povolání, což bude asi s explicitností sexuálních scén úzce souviset. Co jsem si ale užil, je způsob skládání příběhu, kdy nám autor téměř až do konce (který měl jako obvykle přijít mnohem dříve, než přišel), velice pečlivě předkládá indície, na základě kterých divák průběžně totálně střídá své sympatie k hlavním postavám a pravidelně přehodnocuje a doplňuje, svou konstrukci budovaného příběhu. A soundtrack je skvělý. (07.10.2015)

Můj Gaspar mi rozumí. Nejen vizuálně zajímavě pojatý příběh o muži, který jebal, jebal, až to dojebal úplně všechno. Příběh vyprávěný tak zvláštním tempem, že je pocitově tak o hodinu delší než ve skutečnosti, ale v tomhle konkrétním případě to vůbec nevadí. Výborná hudba, skvělá kamera, zajímaví herci. A ten zvuk padající vody, doprovázející dějové "teď" je naprosto úžasný nápad. Tohle není porno s příběhem, tohle je příběh s pornem. (02.05.2019)

Extrémní režisér Gaspar Noé už publikum v minulosti solidně rozložil: třeba když nechal análně znásilnit Monicu Bellucci. Nyní přichází s velmi osobním snímkem, plným sexuální otevřenosti i filosofického plácání. On je takové sebelítostivé přerostlé dítě, ona tajemná a komplikovaná experimentátorka. Spolu s jeho současnou partnerkou tvoří prostý milostný trojúhelník. Ač jak se to vezme, protože on celou dobu vzpomíná na živočišnou lásku svého života. Vše je tak vyprávěné hlavním hrdinou, který je divákovi předkládaný v nelineární síti flashbacků. Jenže celé je to docela chladné, chybí cit, provokace je diskutabilní. Není to prvoplánové, ale ani nějak „přitažlivé“. Láskou si projdeme od počáteční zamilovanosti, přes žárlivost, chyby, omluvy, usmiřování v posteli. K postavám máme daleko, ústřední sebestředné telátko si navíc žádný soucit nezaslouží. V poslední době stejně otevřený Klip, Nymfomanka od Triera nebo vztah dvou tápajících duší v Život Adele měly své slabší momenty, ale třeba poslední jmenované drama bylo nesmírně civilní, nepřikrášlené, přirozené. A umělo pracovat na rozdíl od Love s emocemi. Ve výsledku taková melancholická prázdnota. (20.12.2015)