Operácia Anthropoid

,,Jsme Češi, nikdy se nevzdáme! '' --- Z tohoto výkřiku z temných zákoutí pohřební krypty dodnes mrazí. O to smutnější je, že v tomto filmu byl křičen anglicky anglickými herci. Na jednu stranu jsem rád, že se Británie zhostila tohoto úkolu a v maximální možné míře se snažila o důstojný počin, na stranu druhou mne mrzí, že české režiséry tento námět nezaujal natolik aby udělali moderní barevnou verzi Atentátu. Začátek byl značně rozpačitý, opravdu se mi kroutily palce u nohou, když angličtí herci v rámci větší autentičnosti svého projevu a svých historických předloh drmolili v češtině pro ně nevyslovitelné jadrné - kurva, či po chvíli ještě nevyslovitelnější - bratři! Vůbec celé původní znění bylo dost děsivé, včetně špatné výslovnosti českýh herců. Na verzi v cz dabingu jsem neměl štěstí. Další problém jsem měl s ústředním duem, které mi bylo nesympatické. Murphyho skelný pohled mi vadí, ale ještě více mi vadilo obsazení Dornana. Slečnám, dívkám a dámám jistě neušlo, že je to ten samý herec, který ty co to přiznají v 50 odstínech se svým bičíkem za jejich snivých nocí vzrušoval. Dornan za to jistě nemůže , ale já osobně bych v roli našeho hrdiny s velkým H opravdu raději viděl někoho jiného než tohoto býčka (byť mu neupírám, že se hrát snažil). Celkově svým originálům nikdo moc podobný nebyl. Vrcholem byl kudrnatý! a nazrzlý Čurda (snad aby jej hloupější divák v hloučku snadno poznal). Dále celá ta eskapáda s naším odbojem, laškování se ženami, neustálé záchvaty strachu jednotlivých členů výsadku čemuž pomohlo jen zastrkávání nábojů po jednom do zásobníku se slovy - dýchej, to vše z našich hrdinů možná dělá obyčejné smrtelníky, ale tak trochu i blbce. Projít para výcvikem ve Skotsku nebylo jen tak a kluci byli hlavně perfektně připravení vojáci na misi, na což se tu trochu zapomíná. Stejným výcvikem procházeli všichni členové jednotek Commandos z nichž Němci po celém svém okupovaném království doslova šíleli a které Hitler rozzuřený jejich kousky nařídil při chycení bez soudu a mezinárodních úmluv pro jejich nebezpečnost střílet! Od atentátu se konečně film trochu začne hýbat a některé souboje v kostele i kryptě samotné pak braly dech. Spíše to bylo ale proto, že jsem si uvědomoval jak moc to tam bylo náročné a byl jsem duchem spíše s našimi tenkrát než s herci na plátně. Nebýt této mé dávné empatie i faktu, že vždy když jdu sám či s dětmi z Karláku dolů, zastavíme se vždy na chvilce u toho malého větracího okénka ve zdi, které je dodnes oštípáno od střel z Německých samopalů a emgéček abychom vzpomněli na těch pár co tak dlouho statečně odolávalo neskutečné přesile. ,,JSME ČEŠI, NIKDY SE NEVZDÁME! '' Smekám kluci! Bez této osobní roviny si dovoloji tvrdit, že film sám by na mne jako na diváka, co o tématu nic neví moc stop nezanechal a nějaké hlubší emoce nejspíše také ne. Celkově mám z filmu dost rozporuplné pocity. Češi lecos vědí, lecos domyslí, leckdo si ještě pamatuje na protentokrát, nebo mu o té době alespoň děda či babička vyprávěli... Tu moji např. zatklo gestapo, protože ten den byla u onoho řeznictví. Naštěstí byla propuštěna... Pouštět ale tohle ve světě tak nevím, je z toho jen taková další válečná epizodka, akce spešl komanda - o nichž se točí filmy po celé Evropě. Norsko, Holandsko, Francie... Problém je v tom, že zabití Heydricha, opravdu výkonného a schopného kata Třetí říše epizodka nebyla a zasluhovala by si mnohem důstojnější zpracování. Nemohu jinak, ale tohle je jen za tři ampule cyankáli. * * * (30.10.2016) (menej) (viac)

DRUHÝ ODBOJ POSTMODERNÍM POHLEDEM Atentát na zastupujícího říšského protektora obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, asi jedna z nejvýraznějších událostí domácího i zahraničního druhého odboje, byl a zůstává předmětem sporů. Na tom nic nemění ani jeho současné, zvláště pozitivní hodnocení. Téma, které je současně i uměleckou výzvou, nejviditelněji poznamenalo hraný film. Půlstoletí po Sequensově nadčasovém pohledu Atentát přistoupili ke zpracování této lákavé látky i britští filmaři. Zřejmě nejen mediálně, ale i skutečně vnímali a vnímají tragédii druhého československého odboje jako příležitost jak vzdát hold aktérům velké události, jejíž mimořádný dosah a význam staví fakt popravy jednoho z největších nacistických válečných zločinců k nejvýznamnějším událostem nejkrvavější a nejbezohlednější války dosavadních lidských dějin. Tvůrci mluvili a mluví o tom, že tématu věnovali všechny své síly. Že ustavičně sháněli fakta a snažili se o co největší přiblížení atentátu, jimi vnímaného jako příběh – s nadsázkou řečeno – s velkým P. Světová premiéra filmu na karlovarském filmovém festivalu i nedávná premiéra domácí byly proto očekávány s velkým zájmem. Ale už první ohlasy i recenze naznačily značné rozpaky a poměrně velkou hodnotovou a interpretační různorodost hodnocení tohoto anglo-česko-francouzského koprodukčního díla. Odpověď na různorodost těchto soudů a hodnocení není ani snadná, ani černobílá. Začněme nespornými klady díla, které je – v tom nemůže být sporu – opravdu výrazem úcty a píle anglosaských tvůrců a nepředstíraného zájmu také domácí desáté múzy pohyblivých světelných obrazů. Příběh Anthropoidu je pojat jako v podstatě komorní drama obou jeho hlavních aktérů – Čecha Kubiše i Slováka Gabčíka. Do jejich životů vstupujeme v okamžiku, kdy se snáší z britského letounu na padácích na území „protentokrátu“ Čechy a Morava. Za dramatických okolností se dostávají do Prahy, poněkud neobvykle navazují kontakt s domácím odbojem, především se sokolskou skupinou Jindra, a postupně plánují – bližší okolnosti těchto kroků a snah nám autoři zůstávají dlužni – uskutečnění atentátu na vedoucího RSHA Heydricha zhruba v době, ve které dozrává tzv. projekt Wannsee, jímž byli nejvíce postiženi lidé židovského a romského původu. Kontakt s odbojem se koncentruje na rodinu Moravcových a Hajských; z ostatních postav vystupují do popředí dvě mladé ženy (rozhodně tak nepůsobí Anna Aňa Geislerová, která však tento pomyslný nedostatek víc než vynahrazuje svým suverénním hereckým výkonem) a postava pravoslavného kněze. Tyto okolnosti jsou tvůrci potlačeny a jejich pozornost se soustředí na dvě vrcholné akční scény: atentát na zastupujícího říšského protektora (poprvé a naposled tu pohlížíme do nacistovy tváře) a dobývání pravoslavného kostela v Resslově ulici. Zejména druhá scéna naznačuje, že početnost komparsu a velkorysost výpravy – měřeno českýma polistopadovýma očima – nebyly nezdolatelným problémem ani scénáře, ani výpravy. Nezávisle na tom všem je dobře vystižena atmosféra protektorátní Prahy. Dusno okupace a tíha první heydrichiády jakoby z filmového plátna doslova skapávaly. Tvůrci toho všeho využívají pro stupňování děje, akčnosti spádu a údernosti diváckého účinku. K divákovi promlouvají současnou, řemeslně více než zvládnutou filmovou řečí; v tomto ohledu jsou plnohodnotnými souvěkovci své generační současnosti. Srovnáváme-li však výkon britského týmu s výsledkem Sequensova úsilí v podmínkách v té době autoritativního komunistického režimu Antonína Novotného (tj. s polovinou šedesátých let a doznívající stalinistickou vlnou, kterou uzavírá národohospodářský krach r. 1963, tj. v době kdy vznikal scénář Atentátu), objeví se i jeho zjevné – a bohužel neoddiskutovatelné – slabiny. Zcela absentuje zahraniční odboj – mj. diskuse mezi anglickým okolím prozatímního státního zřízení, zejména však mezi prezidentem Edvardem Benešem a generálem Františkem Moravcem. Jakkoliv byl domácí odboj decimován první heydrichiádou, stále se nacházel v akceschopném stavu (naznačuje to mj. epizoda s relativně snadným obnovením rádiového spojení s Londýnem). Skutečná zkáza udeřila nacistickou poatentátní reakcí (působivé krvavé plakáty se jmény padlých československých občanů nebo i dnes tuhnutí krve vyvolávající rozhlasové relace s tímtéž obsahem) volaly po alespoň částečném využití (pro většinu diváků jejich ztlumení vyznívá jako úplné pominutí.) Bez kazu není ani zvládnutí dobových reálií. Označení mnichovské konference jako „schůzky“ čtyř velmocí je děsivé; půlrok, který uplynul mezi mnichovským diktátem a okupací zbytku území republiky, rozhodně nebyl epizodou; scéna, v níž Anna Geislerová předvádí svému partnerovi střelecké dovednosti, je spíš nadsazená než skutečná; paradoxně nejvíce děj retardují střelecké scény, jež mají být jeho vrcholem, ve skutečnosti však mají blíže k americkému akčnímu filmu, byť nesklouzávají na jeho úroveň (i v tomto ohledu Sequens překonává britské tvůrce). V závěrečných titulcích postrádám zmínku o lidické tragédii a fakt, že právě tento projev zločinecké podstaty nacistického režimu rozhodl o poválečném transferu (sudetoněmeckého) obyvatelstva z českého a slovenského území. Celý film – i scénář – by vyžadoval důkladnou analýzu a následnou konfrontaci se skutečnými ději, jak je před časem v původním rozsáhlém dokumentárním seriálu zdařile rekonstruovala Česká televize. Valná část těchto nedostatků – jak se zdá – spadá na vrub české části filmového štábu. Při posuzování Anthropoidu je však nutné upozornit i na další velmi významnou okolnost – dílo sympatických Britů je prioritně určeno divákům Spojeného království a díky angličtině i významné části diváků minimálně evropských zemí, ale také např. zemí BRICS nebo ASEAN. Postmoderní pohled – a jiný od tvůrců vzhledem k jejich generačnímu včlenění ani očekávat nemůžeme – nepomíjí většinu podstatných náležitostí souvisejících s pohnutou dobu heydrichovské protektorátní éry. Limity, které tento přístup s sebou nese, se tvůrci naopak snaží eliminovat. Je-li Anthropoid poměřován tímto hlediskem, vyznívá jeho účin i kvalita nepoměrně výrazněji, než jsem se snažil naznačit v předcházejících řádcích této hodnotící skizzy. My všichni bez ohledu na názor a dojmy, které v nás tento film zanechal či zanechá, bychom si měli přát, aby se dějinám i kultuře našeho národa dostalo častěji takové míry pozornosti, zájmu a ponoření, jakou do Anthropoidu vložili jeho britští, francouzští a čeští tvůrci. (11.10.2016) (menej) (viac)