Škola otců

Nemůžu dát méně, nádherně sehraná záležitost. Skvost pro milovníka československé kinematografie. Morálně naprosto vyrovnaný a logicky uvažující člověk je postaven před pokryteckou realitu budovatelského státu, zde v podobě školy, jež zdánlivě šlape jak na drátkách. Film, který byl předem odsouzen k tzv. řadě trezorové, i když i v dnešní době je morální poselství tohoto filmu zcela hluché, takže snímek je vlastně v trezoru (dnes tedy v otevřeném) i nadále. Přesto Helgeho psychologie v tomto bezchybném debutu oslovuje skupinu nadšených diváků i po dlouhých letech. Další z tvůrčích případů, kdy si může divák jen tiše zoufat, nad potlačením nadprůměrného talentu nesmyslným politickým systémem, což je trochu znatelné v dalších snímcích z padesátých let. Film na světové úrovni, který není pořádně znám ani ve své vlasti. (26.01.2012)

Škola otců je s ohľadom na dobu vzniku veľmi zaujímavý, podnetný a hlavne odvážny film. Tí, ktorí zažili dobu pred uvoľnením v šesťdesiatych rokoch vedia, s akými prekážkami sa musel Ladislav Helge boriť, aby mohol svoje dielo vôbec dokončiť. Ale po viac ako pol storočí sú tieto zásluhy neaktuálne a zo Školy otců je síce zaujímavý, ale nadmieru polarizovaný film, v ktorom by si úlohu Pelikána mohol úspešne zahrať aj Sidney Poitier. Preto u mňa nedosiahol na úroveň mimoriadnych, výnimočných filmov. (31.10.2014)

Po projekci v kině jsem se Školou otců o dost spokojenější než kdysi v televizi, a nebude to jen plátnem. Za prvé poslední dobou nakoukávám český hraný film 50. let poměrně důkladně, takže když narazím na tahle zvrácená schémata (ano, uznávám, že pořád přece jen schémata), dělá mi to dobře. Dokonce i konec mi tentokrát přišel skvělý. Myslím samozřejmě ten rozumnější ze dvou paralelních konců, jež film nabízí (ten, kterému patří i úplně poslední záběr). Za druhé jsem donedávna nemusela Karla Högera, zatímco teď zažívám přímo rozpuk högerofilie. Ta jeho sotva patrná mimika, to jeho téměř neslyšitelné "hm" – to je slast. (11.04.2012)

„Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů. (09.08.2018)

Helge měl nesmírný čich na výběr herců. Být v hlavní roli někdo jiný, mohla se z toho stát plochá moralita. Helge však stvořill úsečně přímočarý film o křehkosti pravdy. Příběh, který ani na chvilku neztrácí na tempu a staví divákovi do cesty další morální otázku, je komorně uzavřen. Helge sahá do svědomí všech dospělých postav a katarze nastává při záverečné konfrontaci. (28.10.2019)