Rím, otvorené mesto

Přímo z popela nejstrašnější katastrofy moderních dějin povstal směr, který by v jiném čase nevzniknul - neorealismus. Surovost, autenticita, neherci... To jsou tradiční hesla, ovšem jak naučila budoucnost k dovršení silného diváckého zážitku zdaleka nestačí a Řím, otevřené město je dokonalou ukázkou bezprostřednosti a upřímnosti. Od režiséra Rosselliniho (za války si vydělával snímky s nepokrytě fašistickou tendencí) se nedočkáme klasického hrdiny, film oslavuje spíš kolektivnost, byť nejsilnější scény patří jednotlivcům. Snímek ale táhne právě zmíněná bezprostřednost a vědomí doby vzniku. Příběh byl mnohokrát překonán, touha takhle vypovědět už jen málokdy. (01.08.2008)

Obdivujem taliansky neorealizmus,lebo tieto snímky sršia veľkou autenticitou,kde sa do popredia tlačí dôraz na prostredie,v ktorom vystupujú herci i neherci,tu je najväčšia hviezda ANNA MAGNANI(alebo sa ňou stala až po tomto skvoste). Je rok 1945 a režisér a scenárista Roberto Rossellini za spoluúčasti Federica Felliniho vyrozprávali príbeh tesne po vojne ako terorizovali niekoľkých ľudí,kňaza,komunistu,...,od ktorých chcelo gestapo vypáčiť informácie,kde sa skrýva protifašistická bunka,ale títo ľudia sú extrémne hrdí,tvrdohlaví,tak namiesto vykecania,volia smrť,mučenie,tyraniu... Dominuje tu polodokumentárny štýl,kde kamera je súčasťou reálnych kontúr,ako to prebiehalo v skutočnosti,je to tak zrejme preto,lebo sa nakrúca na autentických miestach,predstavil som si to tak,že kamera je nepozorovaná davom,ktorý o ničom nemá ani zdanie,a tak sa dostáva takej dusnej atmosfére,že vzniká jeden z najdôležitejších filmov z neorealizmu,alebo jeden z najpodstatnejších snímkov v dejinách kinematografie! (30.01.2015)

Asi jsem si to ani nechtěl připustit, ale ten neorealismus má něco do sebe. Kamera, která zde zabírá dění, je neskutečně přirozená a neuhýbá ani před momenty, které mají i po tolika letech stále co říct. Hlavně proto, že se jedná o momenty velmi emotivní. Závěr jich nabízí hned několik, ale nejen kvůli němu stojí za to snímek zhlédnout. Itálie se dostala na koně. Hlavně filmově. (24.09.2014)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)

Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou. (22.12.2011)