Rozdvojená duša

Noční filmový klub na ČT2 poslední dobou válí :) Film, který se vysílal půl hodiny po půlnoci, mě udržel bdělého až do konce. Alfred Hitchcock mě mile překvapil tím, že se vyhýbá filmovému stereotypu psychologa coby roztržitého idiota, který si pomocí svého oboru léčí vlastní psychické problémy. Namísto toho rozvíjí napínavou zápletku mixnutou romantikou - pokud se vám líbila Ingrid Bergmanová v Casablance a Gregory Peck v Prázdninách v Římě, pak nelze než tento film doporučit, chemie hlavních představitelů funguje stejně dobře i zde. Rok 1945 pro historii jednoznačně dopadl příznivě - skončila 2. světová válka, a na svět přišel tento (trochu přehlížený) thriller :) Poznámka: za vidění stojí už jen kvůli scéně, kterou pro film vytvořil S. Dalí, byť se asi dá dohledat i někde na YouTube :) (18.04.2011)

Hitchcock znovu předkládá příběh, ve kterém je jistý muž neprávem obviněn a musí to všem dokázat, ale tentokrát příběh ozvláštňuje tím, že onen muž trpí ztrátou paměti a není tedy vůbec jisté, zda tu vraždu spáchal nebo ne. Doktorka Petersenová je sice o jeho nevinně přesvědčena, ale její argumenty ve stylu "cítí to mé srdce" nejsou brány vážně. Jak to nakonec dopadne? Je mladý muž skutečný vrah? Co si na nás tentokrát Mistr napětí přichystal? Je to napínavé, dobře zahrané, výborně vygradované, je tam skvělá hudba a Dalí je můj nejoblíbenější malíř. Nekompromisně za pět. (15.07.2007)

Psychoanalýza je v dnešní době provařeným tématem pop-psychologie, ženských magazínu či filmů, ale v roce 1945 to byla novinka a na filmu je to znát. Snaha vysvětlovat se bohužel podepsala na rozvleklosti hlavně střední částí filmu, která se skládá z neustále se opakujících Peckových záchvatů (dramatická hudba) a následných vyznání lásky (romantický motiv). Ovšem Hitchcock se docela vyřádil a vrcholná scéna s revolverem diváka uzemní i dnes. Mimochodem, Ingrid Bergman jako psychoanalytička poruší snad všechna pravidla etického kodexu doktora, takže z hlediska vědy jde o zápornou postavu. (03.11.2011)

Spellbound se nese přesně v duchu úsloví i mistr tesař se někdy utne. Hitchcockovo pojetí romance mi nikdy moc nevonělo, čpí šablonovitým kýčem, vždy mne však ukojil svým způsobem vyprávění, postupně budovaným napětím, dobrým příběhem či prostě jen svou schopností děsit, ovšem tady se dá shrnout výskyt výše jmenovaného jedním slovem: hovno. Nerad se takto vyjadřuji o díle jednoho ze svých nejoblíbenějších režisérů, ale i hovno mistra pořád zůstává hovnem. Příběh vystavěný na směšné představě o postupech psychoanalýzy orámovaný výše zmíněným kýčem spěje ke svému vyvrcholení zcela prost jakéhokoliv napětí, zato však s pořádnou porcí nanicovatého "humoru" a ani vynikající snová etuda už tuhle frašku nevytrhne. Pouze z úcty k Alfredovi za lidovku. (21.01.2014)

Zrovna v okamžiku, kdy jsem se začal bát, jak to u Hitchcocka může s romantikou dopadnout, vše se prudce obrátilo a bylo po romantice. Coby detektivka/thriller/noir docela slušné, i když v okamžiku, kdy do konce zbývá deset minut a vše se zdá být pro dobro ztraceno, začnete být trochu otvávení, protože víte, že složité řešení to mít už nemůže. Přes výborný dabing (ČT 1993, hlavně Eduard Cupák v menší roli ředitele sanatoria) doporučuji Alfréda jedině v originále, aby se nezměnil smysl ničeho a ničemu (ani ničemů). (04.09.2013)