Stíny

Tohle je dílo, které přesně zachycuje bohému beat generation s původem kdesi ve čtyřicátých letech a s ní i zrod nové estetiky: improvizaci, civilnost, dokumentárnost… Je to nouvelle vague v kostce (ostatně je to film, který ovlivnil ranou Chytilovou) – jedno, že Cassavetes šel pak už jinam. – řeklo by se „jen kus života černého“ a nic víc, ale tím jak je to přímé, nehledané a naprosto autentické, to v sobě nese stejný kus lidského vzpínání se k transcendentnu, jako ty nejsilnější výhony vysoké evropské kultury (pravda, párkrát už tu zaskřípne americké "wonderfull" tlačení na pilu emocí, ale je to zřídkavé). Ostatně – přesně pro tuhle autenticitu se k jazzu a Améru u nás v Česku už 70 let tak vzhlíží a nejeden dobře živený oblastní český docentek ji, náležitě proceděnou, očkuje novým generacím akademických přizdisráčů. (12.08.2023)

Film má především iniciační hodnotu, přesto jeho syrový a nespoutaný styl dokáže oslovit i po tolika letech, některé scény mě svoji bezprostředností přímo vtáhly (scéna nekonečného čekání nápadníka na škodolibě precizní přípravu Leily na tancovačku, setkání tří sourozenců ráno před večírkem), i když jde o příležitostnou improvizaci, překvapí psychologická kontinuita a plnost postav, které jsou velmi životné (možná tomu napomohlo několik pozdejších dotáček). Jednoduše doba vzniku z filmu přímo sáláa už jen díky jejímu bezprostřednímu otisku stojí za to film zkouknout. (21.02.2012)

Improvizovať sa dá skutočne len na niečom takom. Chytiť ´´osmičku´´ či 16stku do ruky a otvoriť si myseľ a popustiť fantáziu. Lenže aj na to treba talent a ochotu myslieť pri tom aj na divákov, ktorí vzniknuté dielo budú chcieť vidieť. SHADOWS ma rozhodne v tomto smere nenadchli a obdivovať snáď len perfektne nasnímané newyorské ulice. (29.10.2016)

Cernobily snimek, ktery vznikl z pouhe improvizace. Neda se rict, ze by tento film dej postradal, ale take nemuzu rict, ze by tu byl nejak vyrazne propracovany (coz ale svedci ve prospech improvizace). Presto se jedna o kouzelne dilo, z ktereho na vas dychne atmosfera let davno minulych. Navic po skonceni filmu nasledovala velmi zajimava debata s hercem Seymourem Casselem, temperamentnim to panem, libajicim prekladatelku:) (05.07.2004)

Vědomí miluje ostrá rozlišení, která lze bez námahy vyjádřit slovy a miluje věci s dobře definovanými obrysy. Jenže, co se děje, když něco z části, nebo dokonce cele, zaujme naši duši? Míní se tím, že něco proměnilo odstíny tisíce vjemů nebo vzpomínek, vpíjí se do nich tak, že je neznatelně proniká. Proto, čím více sestupujeme do hloubek vědomí, tím méně máme právo zacházet s tím, co tam objevíme, jako s od sebe odlišenými „věcmi". Tahle nesnadná, ale při tom přesná představa o tom, co se děje v naší duši, je díky Cassavetesovým filmům a tím, čeho jsme v nich svědky, hned o něco srozumitelnější. Jiný způsob, jak se přiblížit k pochopení téhle představy: až se zamilujete, zkuste kradmo sledovat, jak se z prvu nejasná, temná žádost, převtělí v rozpaky, které se mohou přelít v něhu, vášeň, a úžasy, ačkoli mohly snadno ztuhnout ve stud a nemotornost duše. To není náhodné spříznění. Cassavetesovy filmy, Stíny počínaje, se zajímají jen o jediné: O všechny rozporuplné tváře lásky, často bolavé, kruté, smutné a špinavé, jenže bez toho... by nebyly skutečné. ___ (P.S.: napovídal H.B.). (17.08.2019)