Nikdy si tu nebol

Tak tento film odhalil moju rozdvojenú osobnosť. Jedna moja časť s prilepenými očami na obrazovke slintala nad vizuálom a celkovou formou. Strihy, krehké scény striedajúce brutalitu, hudba ktorá do takýchto filmov jednoducho patrí. Zhodou okolností som pozerala so sluchatkami v ušiach, čo sa stáva asi tak často ako ..... nič, nenapadá mi prirovnanie, každopádne táto náhoda neskutočne umocnila špecifickú atmosféru. A potom je tu moja druhá polovica, ktorá si veľmi jasne uvedomuje, že čo tu naozaj nikdy nebolo, je jasná myšlienka, odkaz. Na to by som si mohla protirečiť, že nemusím všade hľadať nejaký blbý odkaz. Ale... práve ten tu chýba na to, aby ste si po niekoľkých dňoch spomenuli aj na niečo iné, než uhrančivého (zahryznem si do jazyka, aby som tu nevypisovala ďalších milión superlatív) Joaquina. Režisérka sa pri tom krásnom obale a samej tajomnosti zabudla venovať tomu pod tým - obrala sa tak o možnosť vryť sa do pamäte... Neviem čo s tým a tak mi zostávajú iba rozpačité, ničnehovoriace tri hviezdičky. (17.04.2018)

Film tak krátký a tak emočně i dějově plochý, že ve mně nestačil vzbudit ani minimum emocí. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jen sleduju snahu natočit něco, co bude vypadat jako něco jiného. A je celkem fuk, jestli to měl být Taxikář, Leon, Oldboy, Drive, anebo cokoliv jiného. Ani jedno to není a samo o sobě to také nefunguje. Ramsay se evidentně snaží z filmu dělat artovou civilní špinavost, zároveň ale chce být cool (protože takové filmy prostě fungují když jsou cool) a každou touhle rovinou jde sama proti sobě. Výsledek je tak jednoduše nijaký, bezkrevný. 4/10 (04.04.2018)

Pokud je “Good time” excelentní tripovou jízdou, pak je “Nikdys nebyl” precizní, skoro až artově natočenou, sondou do hlubin jednoho muže, který díky svým pochybným prácičkám přijde o všechno, ale má tu schopnost se ze všeho probít. Ne úplně po vzoru Johna Wicka, ale spíše s kladívkem v ruce jako v Oldboy. A je to svižná 90minutová jízda, která leckoho může unudit k smrti, mně ovšem nějakým způsobem totálně vtáhla. Phoenixovi tyhle role sedí jako prdel na hrnec a doufám, že jich ještě pár dostane. (16.04.2018)

Emocionální bahno, trauma, beznaděj a opět stoprocentní Phoenix. Film rozhodně nemá šanci oslovit širší publikum, na to je příliš brutální, nekompromisní a depresivní, ale své příznivce si určitě najde. Já tyhle filmy můžu. Sice po nich bývám ještě v horším psychickém rozpoložení, než obvykle, ale něco mě k nim pořád přitahuje a dokážu se do nich vžít, což někdy není nejideálnější, obzvlášť pokud se jedná o něco takto působivého a skličujícího. Příběh je velmi jednoduchý a ničím výjimečný, svým způsobem jde o klasické krimi okořeněné revenge thrillerem, ale to provedení zážitek posílá na vyšší úroveň. Precizní režie a působivá hudba, krásně podkreslující děj filmu, jsou mimo Phoenixův výkon jeho hlavní devízou. Film obsahuje několik opravdu výživně brutálních scén, zejména jedna konkrétní v úplném závěru se mnou trošku zamávala, ale i přesto mi přišlo, že to mohlo být klidně ještě brutálnější, některé scény byly trochu zkrocené, ale zase to bylo vynahrazeno neotřelými kamerovými a režijními postupy (jako například záběry skrze bezpečností kamery). Rozhodně to ale neberu jako nějakou velkou výtku vůči filmu, to už je asi spíš jen má deformace, přímého násilí tam bylo až až. Phoenix opět prošel kompletní fyzickou i psychickou transformací a stal se postavou, kterou ztvárnil. Joaquin tomu dává všechno a zajímalo by mě, jak dlouho se dá něco takového praktikovat, aniž by to člověka totálně nezničilo. Závěrečná scéna pak neotřele boří hranici mezi dobrým a špatným koncem. Každopádně You Were Never Really Here doporučuji pouze náročnějším divákům, kterým nevadí různé artové postupy a bahenní lázeň ve vyprázdněnosti a utrpení lidského bytí. (10.10.2017)

Hodně osobitá revenge-záležitost s množstvím vynechávek, zámlk a náznaků, která některé věci vysvětluje teprve dodatečně (když jsou útržky z flashbacků vsazeny do širšího kontextu) a jiné vůbec. (Velmi zhuštěné vyprávění s razantními střihy uprostřed akce bylo zčásti dáno i nutnosti krátit - rozpočet byl v průběhu natáčení výrazně seškrtán.) Ramsayová svého málomluvného ranaře s mnoha šrámy na těle i na duši nijak neromantizuje. Joe je pro ni zraněným zvířetem (k čemuž přispívá respekt vzbuzující postava Joaquina Phoenixe, předvádějícího po Mistrovi další výkon typu „až na krev“), u něhož nevíte, jak se v příští vteřině zachová. Společně se soucitem vzbuzuje strach a během hodiny a půl, kterou trávíte v jeho společnosti, se rozhodně necítíte moc bezpečně. Násilí, přicházející náhle a rámované bez černého humoru či ironické nadsázky, je zde opravdu bolestivé a nepříjemné. Nejen z toho důvodu, že se hrdinovou preferovanou zbraň představuje kladivo. S tím, jak se agrese přesouvá z roviny pouhých asociací (zakrvácené kapesníky, rozmačkávání bonbonu mezi prsty) do roviny něčeho velmi konkrétního a velmi brutálního (jakkoli režisérka nadále znamenitě pracuje s evokativními zvuky a mimoobrazovým prostorem a ponechává velký prostor naší představivosti), stává se pocit ohrožení až nesnesitelně naléhavým. Samotné akční scény pak nejlépe demonstrují, jak nám režisérka soustavně odepírá žánrovou slast z hrdinovy čistě odvedené práce. Jednu z klíčových akcí vidíme pouze ve statických černobílých záběrech bezpečnostních kamer, od syrové bitky odvádí naši pozornost nondiegetická hudba a hlasy znějící z televize a silně neuspokojivé je z hlediska (ne)naplňování konvencí akčního žánru také „velké" finále, které nabízí. Cestu za vykoupením lemuje tolik utrpení a beznaděje, že každý dílčí úspěch přináší spíše hořkost a prohloubení frustrace než katarzi. Ten film si jednoduše nelze užít, čímž je iritující i fascinující zároveň. Lynn Ramsayová natočila stylisticky pestrou „feel bad“ žánrovou dekonstrukci (významy jsou podobně jako v Američanovi nebo Point Blank sdělovány spíše stylem než slovy a činy postav), prudce přepínající mezi syrovým realismem, snovými sekvencemi a hypnotickými intermezzy, v nichž hlavní slovo přebírá agresivní hudba Jonnyho Greenwooda. Film, po jehož skončení jsem si sice nebyl moc jist, o co přesně komu v příběhu šlo, co byl zlý sen a co ještě horší realita, ale podobně jako na konci Dobrých časů jsem věděl, že něco srovnatelně vychýleného v kině jen tak neuvidím. Nedivil bych se ale, bude-li tohle obdivuhodné cvičení ve vypravěčské stručnosti pro někoho jednoduše nedotaženým žánrovým experimentem režisérky, která přesně nevěděla, co vlastně chce natočit. Možná nevěděla (a poslední akt byl skutečně vymýšlet za pochodu), ale pro mne tak jako tak šlo o jeden z nejintenzivnějších kinozážitků roku. (Upravená verze mého komentáře pro Indie Film.) 85% (09.10.2017)