Nikdy si tu nebol

Přímočarý noir natočený jako artovka, noblesně a bez akce. Krvavá jatka vidíme zprostředkovaně nebo až potom co už kladivo odpočívá. Úvodní expozice je zbytečně dlouhá i když definuje vztah s matkou a dobrosrdečné jádro Phoenixovy postavy. Traumata z války (potažmo z dětství) jsou jasnější ze synopse než ze samotného filmu. Zajímavých nápadů je sice dost, ale na údernost Drive to prostě nemá. Herecky je to sice pecka, traumata hutná, snové sekvence překvapivé, ale ve finále jde o méně zábavnou verzi 96 hodin s obtloustlým pantátou s kladivem místo Neesona. (28.04.2018)

První půle lehce nad velká očekávání s tím, že v té druhé příjde něco, kvůli čemu jsem se bez předešlého nakoukávání trailerů pohodlně usadil do sedačky kinosálu a čekal "něco neobvyklého" aniž bych o ději filmu věděl něco bližšího. Stačilo spojení Phoenix - malý film - cannes - plakát s kladívkem a pár zdejších prvních komentářů a šel jsem do toho naslepo - v tom lepším případě, když toho dopředu víte o filmu málo, si odnesete perfektní zážitek. To se v tomhle případě nestalo. Druhá půlka šla u mne hrozně z kopce a po výborně namíchaném začátku zbylo v ústech jen takové průměrné mdlo. I tak mohu doporučit, protože Phoenix je prostě výbornej badass, hudba a děj zezačátku skvěle šlape a má to stopáž tak akorát. 6/10 (03.03.2018)

Hodně osobitá revenge-záležitost s množstvím vynechávek, zámlk a náznaků, která některé věci vysvětluje teprve dodatečně (když jsou útržky z flashbacků vsazeny do širšího kontextu) a jiné vůbec. (Velmi zhuštěné vyprávění s razantními střihy uprostřed akce bylo zčásti dáno i nutnosti krátit - rozpočet byl v průběhu natáčení výrazně seškrtán.) Ramsayová svého málomluvného ranaře s mnoha šrámy na těle i na duši nijak neromantizuje. Joe je pro ni zraněným zvířetem (k čemuž přispívá respekt vzbuzující postava Joaquina Phoenixe, předvádějícího po Mistrovi další výkon typu „až na krev“), u něhož nevíte, jak se v příští vteřině zachová. Společně se soucitem vzbuzuje strach a během hodiny a půl, kterou trávíte v jeho společnosti, se rozhodně necítíte moc bezpečně. Násilí, přicházející náhle a rámované bez černého humoru či ironické nadsázky, je zde opravdu bolestivé a nepříjemné. Nejen z toho důvodu, že se hrdinovou preferovanou zbraň představuje kladivo. S tím, jak se agrese přesouvá z roviny pouhých asociací (zakrvácené kapesníky, rozmačkávání bonbonu mezi prsty) do roviny něčeho velmi konkrétního a velmi brutálního (jakkoli režisérka nadále znamenitě pracuje s evokativními zvuky a mimoobrazovým prostorem a ponechává velký prostor naší představivosti), stává se pocit ohrožení až nesnesitelně naléhavým. Samotné akční scény pak nejlépe demonstrují, jak nám režisérka soustavně odepírá žánrovou slast z hrdinovy čistě odvedené práce. Jednu z klíčových akcí vidíme pouze ve statických černobílých záběrech bezpečnostních kamer, od syrové bitky odvádí naši pozornost nondiegetická hudba a hlasy znějící z televize a silně neuspokojivé je z hlediska (ne)naplňování konvencí akčního žánru také „velké" finále, které nabízí. Cestu za vykoupením lemuje tolik utrpení a beznaděje, že každý dílčí úspěch přináší spíše hořkost a prohloubení frustrace než katarzi. Ten film si jednoduše nelze užít, čímž je iritující i fascinující zároveň. Lynn Ramsayová natočila stylisticky pestrou „feel bad“ žánrovou dekonstrukci (významy jsou podobně jako v Američanovi nebo Point Blank sdělovány spíše stylem než slovy a činy postav), prudce přepínající mezi syrovým realismem, snovými sekvencemi a hypnotickými intermezzy, v nichž hlavní slovo přebírá agresivní hudba Jonnyho Greenwooda. Film, po jehož skončení jsem si sice nebyl moc jist, o co přesně komu v příběhu šlo, co byl zlý sen a co ještě horší realita, ale podobně jako na konci Dobrých časů jsem věděl, že něco srovnatelně vychýleného v kině jen tak neuvidím. Nedivil bych se ale, bude-li tohle obdivuhodné cvičení ve vypravěčské stručnosti pro někoho jednoduše nedotaženým žánrovým experimentem režisérky, která přesně nevěděla, co vlastně chce natočit. Možná nevěděla (a poslední akt byl skutečně vymýšlet za pochodu), ale pro mne tak jako tak šlo o jeden z nejintenzivnějších kinozážitků roku. (Upravená verze mého komentáře pro Indie Film.) 85% (09.10.2017)

Stačí mu málo. Lepenka, kladivo, pytel na odpadky. Dětstvím, vojenskou službou a rovněž etapou života, kdy byl agentem FBI, traumatizovaný Joaquin Phoenix rozhodně není typický nájemný vrah. Dočasné vysvobození nachází v igelitovém pytli přes hlavu, které přerušuje volání zoufalé matky. Bloudící zlomený chlapík, který rázně řeší nehezké vztahy dospělých k dětem. Nic snadného nebo doslovného nečekejte. Phoenix se na podobné party dokonale hodí. Režisérka výtečného dramatu Musíme si promluvit o Kevinovi, Skotka Lynne Ramsay, moc dobře věděla, proč právě po něm sáhnout. A rozhodně i tušila, že není kam spěchat – jednak s výběrem látky jako takové a jednak v samotném pojetí snímku plného skličující atmosféry a plíživého tempa. Velmi slušná studie ztracených, ve výsledku mi ovšem přeci jen chyběla větší celistvost a uchopitelnost. (26.04.2018)

Podobná "special edition" funkční a mainstreamově zaměřené klasiky Taken, jako před několika lety Maryland kontroval klasického The Bodyguarda svým komorním, evropským pojetím. Ten byl ale odklonem srozumitelnější a divácky uchopitelnější. Daly se v něm nalézt postupy a aplikování prvků, které v klasice s Costnerem buď chyběly, nebo byly zpracovány jiným způsobem. Tady se ale hledají tvůrci stejně jako hlavní hrdina - jinak vynikající Phoenix. Vše kolem je ale hypnotický miš-maš bez jediné, vyloženě kulervoucí scény, s trapně experimentální kamerou, nezabírajcí surové násilí. (09.04.2018)