Pod pieskom

Bol som dosť zvedavý na tento film, pretože som tušil, že bude polarizovať divákov. Mám väčší problém s komentárom, než s hodnotením. Tri hviezdičky sú akýmsi priemerom medzi minimálne štvorkovým hodnotením za filmárčinu a nanajvýš jednohviezdičkovým hodnotením posolstva, ktoré film vysiela. Réžia, casting, herecké výkony, dramatickosť situácií, výborná kamera i hudba, ktorá nič nepokazila, to všetko sú klady. Aj jednoduchý príbeh, postavy rozčlenené medzi dánskeho seržanta a anonymizovaných nemeckých zajatcov mi neprekážal, i keď futbal počas "voľného dňa" a dievčatko v mínovom poli mi už dvíhali obočie. Podstatný je však celkový trend, ktorým sa uberajú filmy o druhej svetovej vojne. Neinformovaný divák vidí mladých, sympatických nemeckých zajatcov, o ktorých minulosti, počas ktorej iba plnili rozkazy sa nič nedozvie, ako sú nútení upratať míny, ktoré tam nechali ich starší kolegovia. Jeden mudrlant píše o "tragickom momente dánskej histórie" iný horlivec to dokonca označuje za najväčší dánsky vojnový zločin. Mne v takýchto situáciách pomáha, keď obrátim šachovnicu a vymením úlohy aktérov. Nech sa nikto nehnevá, ale predstava, že by víťazné Nemecko čistilo ruské mínové polia vlastnými vojakmi za prizerania sa ruských vojnových zajatcov je práve tou absurditou, ktorú nemôžem nechať nepovšimnutú. Preto považujem tento typ filmov za prepisovanie histórie, ktorého obeťami sú mladíci, pre ktorých existujú iba filmy nakrútené v 21. storočí, mladíci, ktorí si podľa nich utvárajú názor na dejinné udalosti. Akokoľvek kvalitný film, ktorý napomáha dejinnej i morálnej dezorientácii nemôže odo mňa dostať viac, ako tri hviezdičky. (20.12.2017)

Druhá svetová vojna a jej následky, ponúkajú skutočne nevídaný počet námetov a uhlov pohľadu, ktoré možno preniesť nielen do filmových príbehov. Tento ma priklincoval do stoličky na takmer 100 minút a rozvíril mi v hlave množstvo myšlienok o sile nenávisti, ľudskosti a ich hraniciach. Film o tom, že nič nie je len čierne, alebo len biele a že zovšeobecňovanie je štatistický nástroj a mal by ním aj zostať. Veľmi intenzívny filmový zážitok! 100%. (21.05.2016)

Je strašné pozerať sa na to, ako umierajú deti. Plné auto detí, ktoré do vojny akiste ani nechceli ísť. Lenže všetko má dve strany a strašné je aj to, keď je vaša domovina obsypaná mínami, ktoré po sebe zanechali nepriatelia a vy sa bojíte urobiť krok. Aj toto prináša vojna ... veľmi, veľmi smutný príbeh, ale plný ľudskosti. Skvelé! (22.05.2016)

Po Boji další dánské drama o válce pokračující i mimo bojiště. Schopnost pohlédnout na komplexní situaci z více perspektiv a zneklidňující morální ambivalenci Lindholmova filmu ale nečekejte. Prim dostalo hledisko Němců. Mladé německé vojáky poznáváme rovnou jako vystresované kluky, kteří chtějí přežít a vrátit se domů za svými matkami. Film je vykresluje jako nevinné oběti, které musí čelit brutalitě spojeneckých oficírů, z nichž v sobě alespoň jeden, charakterizovaný tím, že (zpočátku) nenávidí Němce (ale má rád svého psa), dokáže – pro vyvážení sil – najít trochu lidskosti. Opomenuta nezůstala žádný z nabízejících se konfliktů mezi představenými subsvěty a mikrosvěty (Němci proti seržantovi, Němci mezi sebou, seržant proti svým nadřízeným) a přítomna je většina motivů, které byste po letmém obeznámení s námětem očekávali (nelidské zacházení, bratrské pouto, otcovská figura, dítě v ohrožení). Horší je to s jejich propojeností. Vyprávění vrší emocionálně silné okamžiky, které nám nedovolují poznat postavy „v klidu“, mimo krajní situace, při nichž jde o život nebo o nervy. Prvek překvapení v jinak předvídatelném filmu zajišťuje skutečnost, že smrtící výbuch je otázkou jediného špatného pohybu, čehož Zandvliet náležitě využívá, byť ke konci už je poněkud předvídatelný. I bez přemíry sentimentu a zveličování Under sandet příliš prozrazuje snahu natočit dojemné humanistické drama, které osloví mezinárodní publikum a utvrdí vás v přesvědčení, že války jsou zlo a někdo by je měl plošně zakázat. Tolik potřebné složitější otázky, na něž jednoznačné odpovědi neexistují, film oproti Boji neklade. 70% (29.01.2017)

The Hurt Locker 1945. Hmatatelná podprahová tenze, o co minimalističtější o to důslednější studie charakterů v mezní situaci jdoucí až na kost (doslova), nečernobíle nastolené morální otázky kolektivní viny (jde o nepřikrášlené vytahování historických kostlivců ze skříní; takový dánský ekvivalent našeho vysídlování německých obyvatel) a to celé je korunováno působivými utlumenými výkony i nebývale sednoucím (a mrazivým!) hudebním podkresem. Ždímá to emoce skrze v posledních letech již trademarkovou (zdravíme Lindholma) dánskou odtažitost, která klame tělem zdánlivou severskou chladností. Opak je však pravdou, jelikož se to zadře pod kůži jako máloco. S přehledem nejlepší válečně neválečný snímek posledních let. (17.10.2016)