Sicario 2: Soldado

Začátek byl velice slibný. Oko každého rozmlsaného diváka jistě potěší záběry na výbuchy v bezprostřední blízkosti dětí a jiné syrové záběry, které jsou zejména v poslední době vzácnou výjimkou a ojedinělou ozdobou každého filmu. Několik zinscenovaných akcí - to byla krása. Přesně tímto způsobem jsou vedeny války s "terorismem". Bohužel, nedlouho po únosu se ze snímku postupně stávalo těžce předvídatelné a stereotypní neúnosné melancholické otcovské rodinné drama a kvalita i zajímavost postupně padaly níž a níž. Nebýt skvělého Del Tora s Brolinem, tak bych snad i padal únavou. Ve výsledku jsem tedy spokojen pouze lehce nadprůměrně. Z mého odborného pohledu toto pokračování kvalitou dokonce předčilo nic neříkající jedničku, co si tak matně pamatuji. (25.09.2019)

Trochu mi vadí, jak se tvůrci bojí přijít s odlišným přístupem a jen rutinně napodobují to, co jsme viděli před třemi lety. Mám s tím problém především proto, že oproti valné většině diváků nepovažuji první díl za dokonalé dílo a Soldado se bohužel, alespoň pro mě, od Sicaria liší jen v maličkostech. Je to stejně drsné, špinavé a nekompromisní, ale zároveň v mnoha momentech dost nudné. A stejně jako minule se jedná o technický a vizuální nadstandard, kterému však chybí pořádné napětí a výraznější postavy. V rámci žánru si raději zopakuji seriálový Narcos, avšak na poslední patnáctiminutovku, ve které se dostaví jak napětí a emoce, tak i krásná neúprosná akce v čele s výtečným Brolinem, si v budoucnu zavzpomínám rád :-) 6/10 (18.09.2018)

Říkejte si, co chcete, ale mě Soldado bavilo více než první díl. Jo, mám problém s tím, jak na začátku matka táhne naprosto nelogicky dceru k teroristovi, který si to evidentně nenechá vymluvit. Stejně tak mi přijde konec zbytečně useknutý. Film měl buď skončit s mírně otevřeným závěrem, nebo být o 10 - 15 minut delší a vyřešit všechno kolem problému, který byl evidentně na talíři (trochu bych to rozepsal, ale nechci "spoilovat"). Rozhodně si ale měli tvůrci odpustit scénu "O rok později", která kazí finální dojem. Každopádně jsem se ale skvěle bavil. Film sice nemá tak bohatě strukturované vrstvy, jako první snímek, ale neřekl bych, že to byl nějaký zásadní problém. Benicio i Brolin byli skvělí. Josh navíc prožívá výborný herecký rok, protože i jeho Thanos s Cableem byli liboví. Hudba sice ždíme minulý motiv mnohem výrazněji, ale v rámci podobných snímků se jedná o nadstandard. Na závěr stojí za zmínku, že na druhého Sicaria by se měli podívat tvůrci Pomsty. Takhle se totiž reálně chovají osoby, které jsou nějakým způsobem zraněny - a to se nejedná o náhodné lolitky. Asi bych si tu poznámku vzhledem k vyznění Pomsty odpustil, ale vzhledem k tomu, že mě ta myšlenka pronásledovala celý konec filmu... Sollima sice není Villeneuve, ale práci odvedl skvělou. Nebýt mírných "zaškobrtnutí" Sheridana, bylo by to za plný počet. (27.06.2018)

Údělem žen ve druhém Sicariovi je smutně koukat (Catherine Keener) nebo se nechávat zachraňovat muži (Isabela Moner), kteří při řešení problémů aplikují logiku „když to nejde silou, použij sílu vojenskou". V tomhle se film tolik neliší od jedničky, ovšem Sheridanův ostentativní nihilismus a touha natočit zlý film a zlých lidech nabývají až parodických proporcí. „Filozofii" filmu nejlépe vystihuje motto Brolinovy postavy „Seru na všechny". Sollima režíruje rutinně a Wolski jen manýristicky napodobuje Deakinse. Scény z větší části působí ploše a postrádají jakoukoli atmosféru a napětí (mj. kvůli tomu, že všechny postavy jsou tak trochu svině a vůbec vám na nich nezáleží). Jediný autentický moment nastává, když Del Torův antihrdina může na chvíli opustit křečovitou mačo pózu a s někým vést docela obyčejně „lidský“ dialog (byť znakovou řečí). Extrémní pomalost, daná mechanickým vyprávěním (jeden špatný plán je nahrazen dalším, ještě horším, zas a znovu), absence katarze a uspokojivého řešení v důsledku nepůsobí jako snaha vyjádřit existenciální úzkost ze světa prostoupeného zlem do té míry, že už není východiska, ale pouze jako výsledek odbyté práce a nutkání natočit stůj co stůj sequel. V bizarním finále, kdy zbytky logiky berou za své a stáváme se svědky zrození monstra, se film sice svou přehnaností přibližuje pozdní tvorbě Sama Peckinpaha (jako Přineste mi hlavu Alfreda Garcii), ale bez klíčového humoru, pro který Taylor Sheridan bohužel nemá smysl. Pokračování veskrze zbytečné, ale zřejmě žel ne poslední. Jestli si za týden vzpomenu na něco dalšího než na apartní obuv (crocsy) Joshe Brolina během psychického mučení - jehož účinnost film mimochodem nijak nezpochybňuje (oproti Zero Dark Thirty) -, budu překvapen. 45% (28.06.2018)