Touha

V českém filmu existuje řádka poetických filmů a většinu pokládám za onanistické hovadiny. Touha na mě ale působila upřímně a bez nějaké nastavované umělosti. Povídky bych hodnotila - 5,5,3,4. První a druhá povídka jsou vážně nádherné s naprosto dechberoucí kamerou. Anděla je podle mě nedotažená a úplně nevím, o co Jasnému šlo. Maminka je pak dojemná a vyloženě ze života. Suma sumárum 4*. (17.05.2012)

Jasného povídkový film je značně symbolický. Začíná jarem a narozením člověka, končí zimou a smrtí ... a po ní narozením nového člověka. Jaro je nádherné, všechno kvete, všude spousta mláďat, bezstarostné dětství. Podzim života a čekání na smrt je rozhodně neveselé. Málem bych zapomněl ... krásná Brejchová! (09.06.2011)

Lyrická linka se táhne českými filmy snad po celou dobu české kinematografie, od náznaků a delších partií, až po vyloženě lyrické filmy, především z konce padesátých a v šedesátých letech. A nemyslím tím jen filmy typu Romanca pro křídlovku nebo Rozmarné léto, ale i filmy tragické, jako je třeba Obchod na korze. Později od sedmdesátých let dále byl tento žánr vytěsňován socialistckými veslohrami (s odpovídajícím gagy a "hláškami", které si lidé opakovali v hospodách), později různými akčními spletenci, a ted to nejspíš bude fantasy. Ale to jen čistě teoreticky, česká kinematografie posledních 40 let mě příliš nezajímá, neboť ji považuji za pokleslou. Jasného české filmy z šedesátých let ovšem patří k tomu nejlepšímu, Jasný dobře ví, že lyrika není jen schilerovské rozplývání se v přírodě (romantika), ale patří k ní i smutné a zádumčivé barvy, vize budoucnosti a životní reflexe. Čtyři povídky filmu Touha jsou vyrovnané a "patři k sobě", nedá se říct, že by některá byla výrazněji lepší nebo horší. (25.11.2014)

Krásná věc. Odzbrojující svojí jednoduchostí a přímostí. Témata banální. Zrození, zrání, zmoudření, smrt. Jaro, léto, podzim, zima... Krásné 4 povídky rozprostřené po valašských kopcích do nichž se tisknou stařičké chaloupky pamatující leckdy ještě rakousko - uherské mocnářství. Jak moc jsem litoval, že film nebyl v barvě. Ta zeleň luk, zlato klasů a blankyt oblohy s těmi obrovskými hrady bílých oblaků by film rozehrály kouzelnými barvami, které divák mohl jen tušit. A to nemluvím o vlasech mladičké Jany Brejchové... :-). Některé obrazy byly fantastické a lecos mi bylo povědomé. V jednu chvilku jsem měl pocit že sleduji nebarevnou verzi filmu Až přijde kocour a také že ano... Samozřejmě bylo to Jaroslavem Kučerou a jeho neskutečnou kamerou. Ačkoliv konec filmu byl velmi smutný nemusíte se bát. Film je oslavou života. Života, který jede tiše od věků, jak čarodějné hodiny, jak neskutečný čarodějův orloj... Dávám za 4 bílá prostěradla vlající ve větru... * * * * (05.11.2020)

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro - Jasný si vybral jedno z nejbanálnějších a zároveň nejvděčnějších témat, která se dají umělecky zpracovat. Umožnilo mu vyřádit se ve venkovské romantice i obyčejnosti a lidovosti. Je to zvláštní film, ve kterém neustále poletuje množství nejrůznějších ptáků, krajem se řítí kolektivizace zemědělství a nic tu nijak nedopadne. (03.05.2007)