Labyrint

Myslím, že s ničím neměl Kafka tak málo společného jako s praktikováním (židovského) náboženství, jakož i s pogromy, koncentračními tábory apod. I bez Kafky by to byl slušný mišmaš, ale pan Jaromil šel ještě "dál"... téměř v každé scéně pan režisér (M. Schell) křečovitě svírá  Kafkovu fotku ve zřejmé snaze o proniknutí mistrova ducha do všech koutů židovských dějin (!!!)... Za mě hloupé a navíc nesmyslné a bezúčelné. (16.06.2024)

Mě se tyhle experimentální filmy pohybující se mezi něčím a ničím moc nelíbí. Jako diváci sledujeme tvůrčí práci režiséra, který se snaží pochopit a nalézt cestu k někomu tak složitému jako byl Kafka. A nedaří se mu to. Zjišťuje totiž, že sám F. K. měl leckdy dost kontroverzní názory, ale nenacházíme definitivní odpovědi proč. To vše probíhá různorodou imaginární tvorbou, která se vrací pomocí různých scének do minulosti, ale též vychází z děl slavného autora. To vše pak porovnává s realitou, která nastala po Franzově smrti - koncentráky, genocida, vyhlazení židů. Je to temné, nudně a nezáživně vyprávěné, prim hrají stíny a tma. Chápu, jde o souznění atmosféry s daným tématem, ale autoři ve svých myšlenkách vlastně nikam nedošli... (19.06.2024)

Mám sto chutí označit to jako béčkový experiment. Aby nevznikl zmatek, myslím tím experiment, který je experimentem, ale takovým zaleknutým, který pořád chce být hlavně filmem a který tvoří někdo, komu jsou experimenty jinak cizí. Samozřejmě béčkové experimenty můžou být o dost lepší než ty "áčkové", ale Labyrint mi skončil někde v průměru. Zajímavě vedené a veskrze poutavé to je, ta dokumentární filmová řeč, která není dokumentem ani ničím jemu jasně podobným, mi docela sedla, ale to ladění do jakési eseje, která chrlí informace a spojuje Židy, holocaust a Kafku dohromady, přičemž co chvíli přichází s něčím jiným, ať už to na sebe navazuje nebo ne. Celkový pocit z toho mám tedy jediný - zmatek. Hlavně to spojování holocaustu a Kafky jsem zrovna nepobíral, vzhledem k tomu, že se jeho samotného ani nemohla dotknout. A hlavně proto to vidím jako průměr, protože v tom nevnímám celistvost, kterou bych i v něčem takovém potřeboval. Ale určitě je mi sympatické, že se Jireš o něco takového pokusil - ono to totiž není zrovna jednoduché a hlavně takové filmy vznikají hlavně v minimální produkci a málokdy se do nich pustí někdo obecně známější. 3* (10.09.2023)

Prazáklad pražské židovské mytologie - smíchán Kafka se starým židovským hřbitovem, židovskými náboženskými obřady, pogromem 1389, golemem a "jeho otcem", Šimonem Abeleses, hilsneriádou a jako další krok šoa a Terezín. Jako spojovník mozaiky režisér, který v Praze hledá inspiraci pro pochopení Kafky, ve skutečnosti didakticky dovysvětluje obrazy, které tvoří valnou část filmu. Osobně právě tu spojovací část považuju za popisně nadbytečnou a literátskou. Třebaže dnes řada té pražské židovské mytologie sklouzla k reklamnímu turismu, zpracování Jirešem a kameramanem Vojnárem je u starších historických obrazů podmanivé (i herecky - Kopecký jako rabi Jehuda ben Becalel alias Löw, Brodský jako Löbl z případu se Šimonem Abelesem, Krejčík jako Baxa z hilsneriády). Neméně důležité je vystoupení operního zpěváka Karla Bermana, který vzpomíná na terezínské věznění a zpívá velmi zaníceně starou českou lidovou píseň. Dokumentární hodnotu mají i záznamy tradičních židovských obřadů pod vedením Viktora Feuerlichta a Ladislava Bluma, do značné míry díky původem podkarpatskému původu Feurlichta zaznamenávají autentické východožidovské prostředí - v liturgii - předválečné. (27.07.2016)

Svébytný Jirešův pokus o artový film s prvky dokumentu ve mně vyvolává rozporuplné pocity. Oceňuji režisérovu snahu vytvořit poměrně experimentální drama, které není klasickým hraným životopisným snímkem ani klasickým dokumentem, dokonce i v rámci kategorie „film o (fiktivním) filmu“ se jedná o dost nekonvenční záležitost. Náhled do práce autorského režiséra, který studuje různé prameny, sbírá a třídí si materiály na svůj nový film, nabízí nepochybně zajímavé úvahy i nespočet pěkných odkazů určených pro rozhleděného diváka. Ve flashbacích ze života spisovatele Franze Kafky (včetně parafráz z Kafkových stěžejních děl) zase dýchá slušná dramatická atmosféra. Problém je, že výsledek tvoří dost roztříštěné a zmatené leporelo, v němž ani ta atmosféra a údernost vybraných pasáží nevydrží působit na diváka dostatečně výrazně, jsou-li jednotlivé útržky (dramatický příběh + filosofické úvahy + zpovědi různých postav + historické pozadí + ukázky z jiných filmů či dokumentů..) střídany někdy až příliš chaoticky. Nejednou mě dost rušila vyprávění postav (nejen) Kafkových příbuzných a známých, která mají asi připomínat dokument plný zpovědí lidí o jedné osobě, ale současně ty zpovědi jsou mnohdy sehrány jako podivné divadelní monology. Také ony dokazují, že ne pokaždé musí vzniknout z formálně neotřelého snímku zaručeně filmový klenot. Labyrint jím dle mého názoru příliš není, vnímám ho spíše jako zajímavé svědectví jednoho z marných pokusů některých tvůrců navázat na novou vlnu 60. let i těsně po pádu železné opony. 60% (30.10.2020)