Spoločenstvo vlkov

Společenství vlků má podmanivou temně pohádkovou atmosféru. Jordan to s vlky (stejně jako s upíry) umí. Tedy dokud jsou v lidské podobě. Když se začnou měnit (nebo morfovat :-), je zoufale vidět, že technologie tenkrát na takovéhle triky nestačila. Film je hodně rozvleklý, ale to není divu, když měl Jordan k dispozici vlastně jen dvě původní povídky (o vlčím novomanželovi a variaci na Karkulku). Když to vezmu v úvahu, tak vlastně musím před scénářem smeknout. Škoda je ale té korektnosti (psala se přeci 80. léta), v původních textech Carterové totiž návrat vlčího manžela k jeho nevěstě skončí v tratolišti dětské krve a Rosaleen a její "vlk"... řekněme, že si spolu celou noc jen nepovídali. (22.01.2009)

Vcelku nejspíš lacině natočená a přiznaně studiová pohádka podmaňuje roztomile sexuální temnou atmosférou a poetickými záběry, kdy například krev zabarví bílý kvítek do ruda nebo babiččin konec. Vtipné jsou odkazy na původní pohádku O Červené karkulce a vlkovy odpovědi, proč má tak velké oči, ruce, zuby. ____ Karkulka je i v původní verzi silně sexuální pohádka, tady to ale Jordan ještě zdůraznil a je jasné, že holčička, která se vydá do nebezpečného lesa oblečená do rudého signálního pláště, není žádné neviňátko. ____ Zbytečná mi připadala současná dějová linie, film by si hravě vystačil se středověkem a vsuvkami v podobě vyprávěných příběhů. Přeměna ve vlka taky mohla být méně naturalistická, tady působila snad i schválně směšně. ___ Jinak ale, všechna čest, nálada filmu je mimořádná, obrazy jsou nápadité a zasahující a příběh se nebojí jít až za hranu obvyklého filmového vyprávění, kdy vše musí být uhlazené a roztomilé. /6. 6. 14./ (06.06.2014)

Čekal jsem hororovou verzi Červené Karkulky, nebo trochu drsnější pohádku. Ovšem výsledek je takový, že se Neil Jordan po celou dobu nedokáže rozhodnout, kterou z těchto dvou variant použít. Na horor málo propracované, naivní a nedotažené, na pohádku až moc hororové. Herci jsou zcela nevyužití, Angela Lansbury a ani můj oblíbenec David Warner nemají co hrát. Neil Jordan umí mnohem víc. Za slušnou atmosféru temného lesa (i když papundeklového) a několik gore přeměn (které stejně hodně dávají vzpomenout na Carpenterovu "Věc"), no, dejme tomu, 40%. (23.01.2009)

Vizuálně a atmosféricky lahodná (výprava prý sežrala většinu rozpočtu), zasněně gotická pohádka o sexuálním probuzení Červené Karkulky. Děj původní pohádky bylo samozřejmě třeba poněkud roztáhnout, což se děje mj. pomocí vložených příběhů o vlkodlacích (z povídkové sbírky Krvavá komora) a rámce s hrdinkou snící celou dobu v posteli. (11.04.2021)

Podstatně morbidnější, perverznější a rozšířená verze Červené karkulky. Klasické pohádkové motivy jsou zde přítomny a jsou dobře rozeznatelné – tajuplný les ukrývající zlo, nebojácná a lehkovážná hlavní hrdinka, moudrá a životem zběhlá babička, která prostřednictvím pohádek uděluje cenné rady do dalšího života, předává životní zkušenosti atd. Neil Jordan mě neskutečně dožral už v Interview s upírem, kde i přes přenádherné kulisy, skvěle hrající hlavní hrdiny a docela slušnou atmosféru byl celý příběh neskutečně zdlouhavý a režie tristním způsobem mdlá a bez nápadu. V případě Společenství vlků je jak režie, tak scénář na slušné úrovni, nicméně když srovnám s jakoukoli jinou tvorbou, kterou mám rád a u které se prostě bavím, vychází mi tento snímek jen jako dobrý průměr. Neil Jordan je první „větší“ režisér, se kterým si už od začátku moc nerozumím, ale chystám se v dohledné době na The Crying Game, tak třeba změním názor.) (07.07.2011)