Vražda v Orient exprese

Vražda v Orient expresu patří mezi nejproslavenější Poirotovky Agathy Christie. Poprvé vyšla v roce 1934, česky vychází od následujícího roku pravidelně. Kauza Lindberghova dítěte je nechvalně proslavená také, její dosah může ilustrovat například fakt, že ve své době vyvolala strach i u Marlene Dietrich, která své dceři pořídila hned dva bodyguardy. Trauma vyvolané skandálem bylo téměř hmatatelné po celá 30. léta... Existuje celá řada adaptací, ať už ve filmu, v televizi, v rozhlase, na divadle, v komiksu nebo ve videohrách. Je to tedy dobrá volba pro start nové série? Není na škodu začít vyprávět nové případy Poirota právě takto notoricky? Zatím se zdá, že měl Kenneth Branagh šťastnou ruku. Zanedlouho znovu přispěchá a jistě vyřeší další slavný případ - Smrt na Nilu. Jaký tedy byl recept - Branagh se nebál natočit i pro dnešního diváka klasický all star film, kde je důležité, aby i ty nejmenší roličky hráli respektovaní herci. Celé je to dostatečně idealizované, vědomě si pohrávající s pietou a přesto napínavé a tam, kde je to žádoucí, i vtipné. Jedná se tedy o počin, kterým se lze bez zaváhání potěšit. A jako bonbonek je tu nová píseň nazpívaná Michelle Pfeiffer - Never Forget. (22.05.2018)

Je rozhodně dobře, že se VRAŽDA V ORIENT EXPRESU dočkala další interpretace. ___ Zaprvé z filmařských důvodů, protože podobně jako v poirotovských filmech sedmdesátých a osmdesátých let Branagh úspěšně vytěžuje potenciál napětí plynoucí ze střetu makroperspektivy a mikroperspektivy. Makroperspektivou myslím vizuálně atraktivní lokality, velkolepé stranové i hloubkové kompozice plynoucí i ze zvoleného 70mm filmového materiálu a především luxusu v kontrastu s divokými kraji, jimiž vlak projíždí (obdivuhodná je i práce s proměňujícími se pohyby kamery, barvami a vztahem mezi rámováním a prostředím). Mikroperspektivou pak míním pro Christie typickou hru s drobnými aspekty fikčního světa v analýze společenských a psychologických vazeb mezi postavami, jež všechny mohou být vinné... i když tady je to obráceně, zdánlivě nikdo neměl důvod vraždit (jestli vznikne i SMRT NA NILU, tam hra s motivy naopak vystupuje do popředí). ___ Zadruhé je ale Branaghův snímek ozvláštňující i jako interpretace předlohy, zejména pak kvůli onomu závěrečnému testu morálního rozhodování, jemuž vystaví Poirot podezřelé - aby našel odpověď na test morálního rozhodování, jemuž je ve svých očích vystaven on sám. ___ Zatřetí shledávám pozoruhodným už samotný fakt, nakolik je Branaghovo pojetí Poirota herecky mnohem komplexnější než u předchozích variant. Svádí pozornost k velkému kníru a "aspergerovským" detailům typu porovnávání vajíček při hledání souměrnosti, ale tyto detaily spíše klamou, protože z hlediska uchopení vnitřní integrity postavy má vlastně jeho pojetí postavy méně karikujících rysů než u předchozích interpretů, jakkoli ona Suchetová uctivá a vlastně laskavá karikatura starosvětských hodnot, jež Hercule Poirot reprezentuje, je samozřejmě mnohem přijatelnější než Branaghův nikoli roztomilý, rtuťovitý nebo od reality lehce odtržený bonviván, nýbrž chladně uvažující, dost odměřený a jako společník ne úplně příjemný profesionál. (29.08.2018)

Ano, smíšené pocity rozhodně převládají. Ono pojmout návrat Hercula Poirota nějak neotřele není vůbec žádný med. Prostě tenhle slavný detektiv cestuje luxusním vlakem z brány do Orientu směr Londýn a rád by odpočíval. Jenže dojde k mordu a motiv k vraždě nebo příležitost k ní měl leckdo ze smetánky, kterou tahle mašina přepravuje. Na scénu tak nastupuje pomalejší tempo, hodně dialogů, postav, přetvářek a lží. A jedna puntičkářská ikonická postava s výrazným knírem. Několik (vyšetřovacích) kroků nám tvůrci úplně nevysvětlili, podezřelí jsou pouze jednorozměrnými figurkami, ač je hrají vesměs výborní herci. Mnohé scény i přes komornější pojetí působí velkolepě, modernějšího looku se hlavní strůjce téhle zábavy Kenneth Branagh nebojí. Sen se mu každopádně splnil, beru, já ale zase bude snít o něčem jiném. Hutnou detektivku si prostě představuju jinak. (22.02.2018)

// Tak nevím, jestli Branagh spíš točil, nebo maloval - ten film ale každopádně vypadá nádherně. Nadšený jsem i z rychlého a dobře vystavěného úvodu a taky silného konce, který i přes očekávanou pointu a nepřekvapivé provedení pořád dokáže emocionálně strhnout. Herecky se tomu nedá nic vytknout a klobouk dolů před Branaghem, protože takhle s láskou zahraná hlavní role + naprosto precizní režie vyžadují asi velkou dávku soustředění, dal to fakt na pána. Zklamává tak paradoxně jedna z papírových deviz filmu a tou je samotné vyšetřování, které obzvlášť ve druhé třetině příliš nebaví, zbytečně zpomaluje tempo a vlastně jen brzdí katarzi, která se stejně dá odhadnout po prvním kolečku výslechů. Šlo to určitě natočit méně utahaněji. Přesto víc než solid effort, 7/10 a Branagh klidně na nominaci. (10.11.2017)

Naposledy ma rovnakým spôsobom podobne nadchli Most špiónov a Popoluška práve od Branagha. Sústredený, po remeselnej stránke dokonalý a najmä s obrovským srdiečkom urobený Old School, ktorý evidentne baví celý štáb pred aj za kamerou. A mňa s ním. Navyše pomáha opora v predlohe, ktorú by sa podarilo zničiť asi iba totálnemu patlalovi. A tým Branagh nie je. Miesto v tohtoročnej top10 isté. 9/10 (09.11.2017)