Jan Palach

Nejvíc mě překvapuje (vlastně jediné, co mě překvapuje a co mě na tomhle filmu překvapovat může), jak bezpečně je natočený, jak málo vybočuje z představy, jak "má" vypadat film o Janu Palachovi. Sedláček si udělal celkem jméno na subverzivních výkladech českých dějin, zde postupuje dětskými krůčky (a v chodítku) tím jediným směrem, který je před ním vytyčený, a vypráví sošný dojímavý příběh o sošném dojímavém člověku tak dlouho, dokud ho neodvypráví. A pak je konec. Podařilo se mu to nepokazit, ale to je vše. (09.08.2018)

Filmová črta, která nemá jeden velký děj s jasně daným filmovým obloukem, ale je sledem jednotlivých událostí, které se snaží ukázat proces vnímání a cítění, které vedlo až k zapálení první pochodně. Naštěstí se povedlo postavu Palacha výborně prokreslit, scenáristicky i herecky a díky tomu použitý styl vyprávění funguje. Je tu hned několik scén, které jsou neskutečně silné a rozhodně to není jen závěr, ze kterého mrazí dlouho před tím, než se ozve zachrastění krabičky sirek. (13.01.2019)

Zoufale přihlížel tomu, jak se společnost ubírala k rezignaci, jak se smiřovala se znepokojivou politickou situací. V lednu 1969 napsal své matce prostý vzkaz, vhodil do poštovní schránky dopisy, v horní části Václavského náměstí v Praze se načichal přineseného éteru, polil hořlavinou a škrtl sirkou. Tragický čin, který po následující dny, roky a nakonec i dekády nutil přemýšlet o stavu společnosti i hledání příčin. Živá pochodeň, kus historie. Výročím se nevyhneme, navíc rostoucí nechuť k představitelům země je pokaždé aktuální. Divák od začátku ví. Soustředí se tak na detaily, aby pochopili, proč se vysokoškolák ke svému činu odhodlal. Režisér Robert Sedláček vsadil na dobovost a absolutní přirozenost (bohužel je emočně prostý), nijak formálně neexperimentuje, chce, abychom mladíka vnímali jako stydlivého a naivního hrdinu, nikoliv coby nějaké fanatického blázna. Svá tajemství si přesto ponechal, tvůrci vychází ze vzpomínek, z toho, co se povídá, z toho, co se dochovalo. Přesto velká poklona před Viktorem Zavadilem v titulní roli, který emoce dokonale nese v očích. Silný je i jeho vztah s matkou, výtečně zahranou Zuzanou Bydžovskou, ač opakovaně poukazuje na její otevírání jeho pošty, přesto s tím vždy tak nějak počítá. Prostě k sobě mají hlubokou úctu. A my bychom měli mít úctu k lidem, kteří „něco“ udělali. (10.02.2019)

Keď prišli Rusi som zaspal... a ráno si povedal, že vracať sa k tomu nie je prečo... ani po prečítaní 4-5* tunajších komentárov od mnou rešpektovaných užívateľov (pred aj po projekcii) v tom nevidím žiaden autorský zámer, iba a len nezdar. Typické pre našu dobu, kedy si myslíme, že téma (udalosť... legenda) si vystačí sama, že nepotrebuje viac, žiaden vklad, posun, nedajbože postoj, nič... modlárstvo a pohodlnosť máme v krvi, vždy ideme s najsilnejším vetrom do chrbta a je vlastne jedno, z ktorej strany fúka. (17.01.2019)

S ohledem na to, že mým šálkem byla trilogie Hořící keř, sedláčkovic Jan Palach mě dvakrát nenadchnul. Viktor Zavadil byl skvělý, Zuzana Bydžovská také. Ale pokud srovnám Jana Palacha s Masarykem, Miladou nebo televizním Dubčekem, film Jan Palach v mých očích výrazně ztrácí... Ale nevěším hlavu, protože jakákoli důstojná připomínka všech událostí, které způsobila okupace v roce 1968 je stále aktuální a chválihodná. Za tři, s přimhouřeným okem. (02.09.2018)