Vitajte v Marwene

Robert Zemeckis je hračička a vizuální cit ukazuje i v tomto filmu, který je s přehledem jeho nejslabším. Skutečný příběh muže, který utíká do světa alternativní druhé světové války, ve které bojují panenky, je vizuálně zajímavý, ale příběhově nikoliv a přestože se ve výsledku jedná o zajímavý příběh, jeho podání není přesvědčivé, což je u Zemeckise překvapivé. (20.08.2019)

Zhltol som to ako malinu. Oldschoolovo, typicky Zemeckisovsky (aj ked tentoraz omnoho komornejsie) vyrozpravany skutocny pribeh s paradnou stylizaciou. Je to silne v myslienke, pribehu a forme (aj ked mozno nie kazdemu sadne). Navyse je tam lietajuci stroj casu, coolove kosenie nackov a aj mila brutalita. Carell samozrejme vynikajuci. Tieto vazne polohy mu sadnu viac nez tie komedialne. Ten hejt kritiky vobec nechapem. Alebo uz je vazne zakazane rozpravat podobne pribehy od srdca? (06.10.2019)

Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale jediné zajímavé na tomto filmu byly panenky. Díky nim a akčním scénám zasazených do prostředí druhé světové války mne film i celkem bavil a já tak po půl hodině nabyl docela vysokých očekávání. Bohužel jsem se však za žádnou cenu nedokázal ztotožnit s tím ustrašeným troubou, který si s nimi hrál a už vůbec ne s ním soucítit. A tak když dostal v druhé půli více prostoru, celkový potenciál filmu tím pohřbil. S tím jak akčních scén ubývalo, mi dokonce začalo dělat problémy dílo vůbec dokoukat. Mé hodnocení: Panny: 4*, Trouba: 1*, Celkově: 50% PS: Vidím v tom jistou podobnost s filmem Sucker Punch. (01.08.2021)

Režijně se Zemeckis opět blýskl svou hravou, vytříbenou řemeslnou jistotou (tradičně podpořenou výborným Silvestriho soundtrackem), ovšem příběhově i emočně tak trochu mlátil prázdnou slámu. Brakové fantazírování v loutkovém Marwenu totiž nezaujalo o mnoho víc, než nelehké, bohužel značně předpovídatelné vyrovná(vá)ní se s úzkostí (a závislostí na lécích - velké twistové odhalení, které ovšem divák prokoukne dávno dopředu) brutálním přepadením traumatizovaného umělce, jehož neutěšený stav a únik od reality odráželo. Ani Carellův soustředěný výkon srdce neotevřel. (15.04.2019)

Robert Zemeckis je bezpochyby pojmem. Jenže kromě toho, že je skvělý vypravěč, si dlouhé roky libuje v technologickém experimentování a prozkoumává pestré možnosti současné animace. A právě tím opakovaně naráží. I tady volí hranou podobu s animací. Znovu v tom byly ambice, znovu ale selhal zejména scénář. Fotograf Steve Carrell přežil útok skupinky primitivů. Odnesl si ovšem značné poškození mozku, přišel o veškeré dosavadní vzpomínky a žije sám obklopený figurkami a úctyhodným modelem belgické vesnice z období druhé světové války. Nechybí v ní on coby hrdinný kapitán, sličné dívky i pětice násilníků, kteří mu zranění způsobili. Imaginární svět, který mu pomáhá s traumatem. Když jsme v Marwenu, koukáme na dlouhé ženské nohy a kopeme nácky do zadku, je to radost pohledět. Zemeckis umně prolíná reálný i animovaný svět v jednom záběru, jenže jednoduše předkládá příběh, který spoléhá jen a pouze na svůj dechberoucí vizuál. Přitom je tu i Carrell v reálu, který má s blížícím se soudem projít „proměnou“, která ovšem nestrhne a dění okolo něj je zoufale nevýrazné. Bída je to i s vedlejšími postavami. Prostě hračička Zemeckis v posledních letech ztratil schopnost navázat kontakt s divákem a úsilí věnuje zejména trikovým exhibicím. Emoce tu zapůsobí jen na pramálo diváků, humor schází a průhledný příběh je místy až moc ubulený. Škoda. (04.10.2021)