Sedící slon

Kdo kdy měl možnost položit otázku Bélu Tarrovi, tak musí uznat že Hu Bo, jakožto jeho žák, se dožil překvapivě vysokého věku. Ten tarrovský vliv tam vidět je. Tentokrát akorát umírající velrybu nahrazuje příslib sedícího slona a my jsme tentokrát v závěru stále ponechání v naději, že v něm postavy najdou co hledají. Jenom ta sebevražda režiséra po dokončení filmu tomu trochu přidává trudného kontextu. Sedící slon samozřejmě i v rámci pečlivé snahy o vykreslení bezvýchodnosti pozic většiny zúčastněných, má tendence budit v člověku dojem nějakého ultimátního díla na poli apatické deprese, kdy je ale třeba být opatrný, protože stále je to "jen" velmi ambiciózní debut, který má své chyby, většinou vycházející z Hu Bovi mladistvé velkopanskosti. Mnoho scén není moc dobře inscenovaných (jednou dokonce jeden z herců viditelně podlézá pod kamerou na druhou stranu jejího rámu), kamera opakuje většinu času ten stejný pohyb a v tom usnaženym osmnáctiminutovym záběru se nelze zbavit pocitu, že herci se v něm už vyloženě flákaj, protože neví, co v něm mají tak dlouho ještě dělat. Závěrečná scéna s hákisákem ve světlech autobusu mě pak ale nějak zvláštně zastihla nepřipraveného a dostala se mi zvláštně blízko. A to nemyslím tím, že to byl poslední záběr nebo co na jeho konci zazní. Ale prostě to, co se v ní v tom stmelení z unavené všednosti tak nějak normálně děje. (06.05.2024)

Cinefil slintá blahem, poučený čeká na Godota, laik umírá nudou. Stopáž v průvodci KVIFF 2018 děsí, ale při sledování tohoto skvostu zažíváte neustále stoupající překvapení nad propracovaností všeho, co se ve filmu dá propracovat. Režisér Hu Bo časem neplýtvá, ale bezezbytku využívá pro vykreslení plnokrevných plastických charakterů, a právě díky této filigránské drobnokresbě dává vyniknout subtilnímu příběhu o nitrech lidí žijících, když ne přímo na okraji, tak určitě na vnějším okruhu čínské populace. Dalo by se říci, že svrchu zmíněné čekání na Godota je společným leitmotivem konání většiny aktérů Sedícího slona, které chtě nechtě válcuje nepřízeň osudu, nevysoký společenský status a absence světlé budoucnosti. Předčasná smrt mladého a nesmírně talentovaného režijního debutanta, která jako by dávala pokračovat tomuto příběhu i po závěrečných titulcích, je velikou ztrátou pro světový film. (30.10.2019)

234 minutový opus. Hu Bo natočil komplexnú, citovo čistú a formálne presnú sondu do života súčasných Číňanov. Či už sa jedná o rozdielne generácie alebo pohlavie...film sa snaží ukázať smutný, bezútešný svet z ktorého sa postavy nevedia vymaniť a ich snaha objaviť niečo čarovné - Sediaceho slona v Manzhouli - ich vedie k sérií činov, ktoré sa vzájomne dopĺňajú a obohacujú. Jeden príbeh ovplyvňuje druhý, ďalší ho dáva do kontextu a posledný spája nespojiteľné udalosti v komplexnosť. Hu Bo natočil výborný film. Je to cítiť z každého políčka. A hoci je 95% filmu zložených z detailov, neuberá mu to na pôsobivosti, výpovednej hodnote a sile. Pre Európskych nadšenov - toto je ako Béla Tarr v najlepšej forme alebo súčasník László Nemes. U tých čínskych súčasníkov zase odkazujem k najlepším dielam Xiaoshuai Wanga alebo Gan Biho. Ak vám akékoľvek vyššie uvedené meno niečo hovorí a máte ich filmy radi, budete nadšení. Podobný štýl, iný rukopis. Pre mňa jeden z najlepších filmov aké som mal za dlhú dobu možnosť vidieť. Podotýkam - súčasných. (10.09.2020)

Kde je Man-čou-li nevím, ale jistě vím, že je tam "katatonický" slon, který stále jen sedí. Nehýbá se proto, že má strach z pohybu. Negativní katatonie má tyto příznaky: stupor, mutismus, negativismus, vosková ohebnost, povelový automatismus. To všechno můžeme sledovat v různých fázích u všech čtyřech postav, které jsou tu kladeny do popředí. Z filmového pohledu jsem zpočátku uvažoval o návaznosti na Tsai Ming Lianga, kterého mám rád, ale nakonec jsem tuto vazbu definitivně zavrhnul. "Sedící slon" (v konstrastu k "Sedícímu Býkovi") je originál, ale může být precedentem další filmové produkce o společnosti, v níž se na poznámky nereaguje, na otázky neodpovídá, na návrhy odpovídá "nemám čas", "mám už něco jiného" nebo "nestíhám", o společnosti, jejíž složité a propletené vztahy, a z ní vyplývající závazky a povinnosti, paralyzují jiné vztahy, které by snad ještě byly schopné rozdmýchávat vášeň a probouzet radost. V Man-čou-li je slon, který řve. (25.10.2019)

Na první dobrou za 4*; solidní sociální drama neveselého rázu v bezútěšné industriální šedi čínského města. Jenomže pár dní po projekci jsem se v myšlenkách k filmu neustále vracel. I ve snech mi nedal pokoj. Po druhém shlédnutí je rozhodnuto: čistých 5*! Sledujeme čtveřici lidí přežívající každodenní všednost, kteří jsou už v podstatě prázdnými schránkami bez duše v ošklivém světě, který snad už nic krásného nemůže nabídnout a kde je každý jepičí okamžik štěstí nemilosrdně zničen. Zbývá jen mlčky tuto skutečnost přijmout, plahočit se životem a pak jednoduše zemřít. Je svět opravdu pustina? Ať už je, či není, věřím, že každý se může vydat na výlet za sedícím slonem, doufat ve změnu či se alespoň hluboce zamyslet. Velká škoda, že režisér Hu Bo nenašel toho svého slona. Tento jeho mistrovský epitaf působí na první pohled sice nenápadně, ale zaryje se člověku do podvědomí, kde neustále působí. (28.11.2020)