Leto

Flimů o rockových kapelách, většinou ve virtuální podobě, nebo jedné z možných, která se nestala, valem roste. Nyní zde máme novou vlnu (samozřejmě se starým obsahem) z pohledu ruských mladíků. Jejich životní příběhy se ztrácejí pod vrstvou hudby (vyzdvihl bych "message" od Blondie", ale vybral bych si jinou citaci, nikoli "You can call me any day or night", ale "Emotions come, I don't know why, Cover up love's alibi"), která tu hraje prim a mládež se jí ve svých tužbách, částečně aktivně a částečně pasivně, přizpůsobuje. (12.04.2020)

Ta překrásná, zkurvená, zkurvená doba. V některých scénách (poznáte je) doporučuju ohlédnout se v kině za sebe a sledovat ty přiblblý úsměvy spoludiváků. Nemůžu se dočkat až si tohle s pivkem v ruce užiju před plátnem na zahrádce Dejvické Klubovny. Přirozenost ztvárnění tohoto filmového mikrosvěta bohužel nejspíše vychází také z toho, nakolik se nezměnilo uvažování ruské společnosti. (19.08.2018)

Pod hladinou příjemného letního filmu jen tak o ničem vážném (vždyť komunismus se tu zhmotní spíš jen náznaky) dříme podobně melancholický portrét tvůrčích lidí v šedém ideologickém žaláři, jaký nabídl třeba letošní Dovlatov. V tomhle tichém, hrdém vzdoru, který kamera snímá v ladných trajektoriích a několika plánech, je něco typicky ruského a hluboce podmanivého. Pro mě jsou některé "západnické" hudební vsuvky spíš navíc, byť chápu, že i tady režisér poukazuje na svým způsobem nepřenositelnost kulturních tradic a velmi svébytnou pozici rockového undergroundu ve východním bloku. Krátil bych, dovedl bych si představit přesvědčivější rytmus, ale Léto je letní film s hranou. (15.08.2018)

Leningrad, jedno léto na začátku 80. let, sovětský pre-perestrojkový rock-underground zfilmovaný černobíle s vybranými barevnými akcenty a vloženými Scratch-animacemi. Důraz je kladen především na vztahy v hudební komunitě. Politika přichází do popředí velmi málo a pak se s ní zachází decentně, není to žádná agitka jak ji známe z hřebejkových takyfilmů. V roli Nataši je vycházející hvězda ruského filmu Irina Staršenbaum. Můžeme tedy Rusům závidět nejen šikovnou režii. Ostatně pokud chcete vidět v českém filmu trochu schopnou mladou herečku, která trhne sexappeal hvězdy současného českého filmu Simony Babčákové, musí tato být ze Slovenska, z Maďarska nebo třeba z Tatarstánu (Elizaveta Maximová). (04.07.2020)

Viděl jsem na hudebním multižánrovém hudebním festivalu Opener v Gdyni v Polsku. Film o svobodě a revoluci. Léto 1981, Leningrad žije rockem ze západu inspirovaným ze západu umělci jako David Bowie, Blondie, Lou Reed, T-Rex czy Sex Pistols. Majk je hvězda undergroundové hudební scény a králem rockového klubu, kde má mládež zakázané poslouchat koncerty. Je to film o lásce mladíků ke krásné Nataše a rozkvětu hudby. Filmu tleskal festival v Cannes, ale ruský režisér Kirill Serebrennikov seděl v domácím vězení. O to více z plátna dýchá nálada nadějí počátku 80. let, kdy se v Leningradu potkají lídr skupiny Zoopark s příští rockovou legendou kapely Kino. Dob, kdy ideologicky podezřelý rock voněl zakázaným ovocem neoficiální kultury, kdy na koncerty připomínající „bytový bigbít“ lezly fanynky oknem a statečnější kluboví činovníci se zmítali v obavách, kdy si na ně strana došlápne. Postavy se baví o Jaggerovi, Dylanovi či Blondie a vesele šokují své okolí, třebaže schytají pár ran, když marně vysvětlují, že Sex Pistols jsou dělníci, nikoli nepřátelská muzika. Právě v době vyhrocených protiruských nálad je dobré si prostřednictvím Léta připomenout, že všude, tedy i na sovětské půdě, žili Plastici a Sklepáci svého druhu, nadšenci, kteří pracně lovili drobty angličtiny z textů svých západních idolů a jejich desky na burzách. Kteří zažívali před komisí ponižující schvalování vlastních písní, neboť „sovětský rocker musí hledat v lidech to dobré“, takže je vydávali za satirickou kritiku opilství a příživnictví. odkazy k muzikálu Vlasy.Škoda, že nadmíru nastavovaný snímek ztratí v druhé půli energii. Ale gradaci mu mimo plátno dal život sám. Viktor Coj zahynul roku 1990 v pouhých 28 letech za volantem (rok nato zemřel i Naumenko). Tehdy v Cojově nekrologu stálo: „Znamenal pro naši mládež víc než jakýkoli politik, celebrita či spisovatel. Nikdy nelhal, nikdy se nezaprodal, žil tak, jak zpíval. Coj je poslední rockový hrdina.“ (09.07.2019)