Hrátky s čertem

V silném tandemu pohádek padesátých let ta mírně slabší, režisér Josef Mach nikdy nebyl přílišný talent. Zaslouží si ale pozornost, i přes základnu složenou z kulis (obyčejně degradující vše kolem) je prostředí neodolatelně půvabné, možná paradoxně právě ty neosobní kulisy zde skvěle padnou. Bylo by asi velice "padnoucí" kritizovat rovnostářský děj, kde postavy záhadně mluví i ústy sociálními a náboženskými (což do pohádky nepatří), jenže já to nakonec beru jako malou daň za to, že pohádka vůbec spatřila světlo světa. Čert tentokrát příliš nepožadoval... (28.12.2005)

Absolutně nechápu, jak může někdo jedné z nejkrásnějších, nejvtipnějších a nejčeštějších pohádek všech dob dát méně než pět hvězd. Tohle je absolutní česká pohádková perla, na které vyrostlo několik generací a pár dalších ještě určitě vyroste. Když se člověk podívá na pohádkové výtvory porevolučních let, chce se mu ronit hořké, ach tak přehořké slzy. (23.12.2005)

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. Cesta do pekla je široká a pohodlná, říká mladý ambiciózní čert Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno. Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko. Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, chápe to jako nesmírnou nespravedlnost. Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" loupežníkem Sarka Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A koneckonců ani samotní "agenti" nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus. Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archivu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání. Drdovu pohádkovou alegorii si dnes už jen stěží dokážeme představit bez typické ladovské stylizace a s absencí hereckých velikánů par excellence, kterým dominuje elitní osazenstvo z Národního, tedy Smolík, Pešek, Záhorský, Filipovský, Neumann a Vojta, ve vyrovnaném souboji s přicházející generací výrazných uměleckých individualit v čele s Josefem Bekem, Rážem, Vránovou, Klepáčovou a mladým Vinklářem. A dozvíme se nakonec z pohádky, co je to svědomí? Takové to ouzko tadydlenc, říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král zvolá: Fuj! To je smrad, v tom se nedá panovat. Pěkně řečeno. (25.12.2008)

Tahle pohádka, kuriózní už tím, že v době uvedení byla mládeži nepřístupná, je i po více než půl století a nepočítaném množství repríz stále stejně milá, kouzelná a hlavně zábavná. Skvadra skvělých čertů, rozzářený Bek, Vojta se Smolíkem a geniální ladovské kulisy, které vždy potěší. To vše navíc ochuceno řadou skvělých hlášek, z nichž některé jsou nejen notně dvojsmyslné, ale také, vzhledem k roku vzniku, také hodně politicky „nekorektní“. (17.01.2012)

Naprostá klasika českého filmu s nezapomenutelnými kreacemi pánů Filipovského, Neumanna, Beka, Ráže, Vinkláře a dalších. Záměrně umělé ladovské kulisy (které mnozí zde diskutující "filmoví znalci" odsuzují) neodmyslitelně patří k celkovému estetickému dojmu. Každé vánoce jasná volba. P.S: Ta skvostná čeština starých filmů se už dneska nevidí. (02.11.2005)