Nikdy neodvracaj zrak

Mnoho nadbytečných, až kýčovitých scén. Líbivě naranžované erotické scény. Slavní herci a skvostná výprava. Hodně zjednodušování. Ale diváci jak je vidět dle hodnocení jsou nadšení. Já se s námahou prokousával třemi hodinami Donnersmarckovy neslané nemastné manýře vlastním nakynutým scénářem. Z biografie nyní sedmaosmdesátiletého Gerharda Richtera, jednoho z nejdráže prodávaných žijících výtvarníků, si ovšem snímek bere jen některá fakta a také přidělil hrdinovi jiné jméno. Navíc při vší úctě k výkonu Toma Schillinga, jenž malíře představuje v dospělosti, se herecky daleko silněji prosazuje Sebastian Koch coby jeho filmový tchán s temnou minulostí, a to přesto, že jeho postava lékaře oddaného nacistické vizi čisté rasy je nositelem až příliš jednostrunného zla. Celkově je to snímek pohledný, precizní a podmanivý. Éra budovatelských hesel sahá k tuctové politické šabloně dělníků a rolnic, naštěstí prosvětlené humorem studentské romance. A hravý sestřih potrhlých tvůrců rádoby modernistů odlehčuje úmorné výklady o bolestném hledání vlastního uměleckého výrazu. (10.07.2019)

Musím sa priznať, že pre moju osobu bol samotný “umelecký” nádych (alebo príbehová premisa?) snímku čisté utrpenie. Nemám Ja osobne vcítenie ani pochopenie pre tieto zblúdilé duše, ktoré híkajú pri obrazoch, ktoré z môjho pohľadu sú asi takým vyobrazením skutočného “umenia”, ako demokracia nástrojom na dosiahnutie slobody a rovnoprávnosti medzi rôznymi spoločenskými vrstvami. Po prvej pól hodinke som si naivne myslel, že je zámerom filmu úplne niečo iné, no potom som pochopil, že tých 180 minút pravdepodobne pretrpím k záveru, ktorý ma tak či onak očakávaním nenaplní. Chápem zámer tvorcov, ktorí chceli ísť z pohľadu vykreslenia postáv do úplnej hĺbky. No že by to bolo až takto zapotreby, o tom teda rozhodne presvedčený nie som. No a keď tak teraz premýšľam nad tým čo som (zatedy) videl, tak mi akosi ten samotný obsah k snímku, ani príliš nesedí. Čakal som sociálnu drámu, odohrávajúcu sa v “podivných” časoch. Dostal som niečo, čo išlo úplne mimo moje vcítenie či vnímanie, netušiac, voči čomu sa mala vlastne moja zložka empatie vyvolať. Toto išlo úplne mimo mňa, zabalené 40 minút pred koncom. To je ale ostuda čo? Ale koho teraz? Moja? Či tohto za mňa absolútne mdlého, nevýrazného pokusu? Fakt neviem, začo som dal tú "druhú". (27.07.2024)

Hraběcí synek se po rozpačité hollywoodské eskapádě vrátil do Vaterlandu a je to zase pecka. To, jak se Němci dokáží kriticky podívat na svou historii, je unikát a von Donnersmarck v tomto případě dokázal obsáhnout období nacismu, komunismu i rodící se svobodné části Německa. Díky uměleckému rozměru film nepostrádá určitou poetičnost, která k danému pojetí nádherně pasuje a obrovským plusem je to, že i když má příběh velký časový záběr, působí po celou dobu kontinuálně. Nelze nezmínit i výborný hudební podkres, který je nejsilnější v závěrečné Kochově scéně a příjemnou kameru. A daleko k dokonalosti něměl ani casting namixovaný z osvědčených veteránů a mladých talentů. Ty tři hodiny utekly jako voda a doufám, že na dalšího domácího Donnersmarcka nebudu muset čekat takovou dobu. 90% (16.04.2019)

Jsou filmy, na které se těšíte jen co vidíte trailer, a nebo je na nich něco co vás zaujme. A pak jsou taky filmy, o kterých nevíte vůbec nic, trailer vám taky nic moc neřekne, a vlastně to zkusíte jen díky skvělým ohlasům nebo jedné dobře napsané recenzi. A já jsem se k tomuto filmu dostal tou delší a složitější cestou. A nelituji toho. Nikdy neodvracej zrak mě dost sedl, protože má v sobě dost malých a hodně silných příběhů. Umí velmi dobře tnout do živého, a taky nám dost nepříjemně připomene co se za druhé světové války dělo v Německu samotným Němcům. Ne všichni Němci byli nadšený z Hitlera a z jeho plánů vybudovat Třetí říši. Režisér Florian Henckel von Donnersmarck nám velmi lehce, a přesto dost intenzivně předkládá témata a myšlenky, na které nelze koukat přes prsty a nebo je vidět černobíle. Jeho postoj je čistě pozorovatelský a nechává na nás, abychom sami vnímaly situaci, a to jak se postavy chovají a rozhodují se. Líbí se mi, že se režisér soustřeďuje na svůj příběh a postavy, než aby moralizoval a nebo obhajoval co se stalo. Velmi mu pomáhá skvělá kamera Caleba Deschanela, opět vynikající hudba Maxe Richtera a samozřejmě výborný herci. Tom Schilling je velmi schopný herec a zde si svůj part odehraje s přehledem, jen je škoda, že ho scénář nenechá jít více na dřeň. Sebastian Koch je skvělý, a svou postavu zahrál výborně. Koch si krade každou scénu pro sebe, a už dlouho jsem nějakou postavu, tak ze srdce nesnášel jako je ta jeho. Paula Beer se mi ve své roli hodně líbila, a mrzí mě, že je ke konci odstavená na vedlejší kolej, i přestože je její příběh mnohem zajímavější, než ten hlavní. Saskia Rosendahl i na menším prostoru dokazuje jak moc je dobrá herečka. Celý začátek patří jí, a ona si ho pro sebe ukradne, nejen svou krásou ale i talentem. Film je díky tématům delší, ale vyloženě slabší a nebo nudné místo nemá. Jen je dost znát rozdíl mezi první a druhou půlkou. Kdy první je mnohem více drásavější a intenzivnější, když to druhá je taková smířlivější. Nikdy neodvracej zrak je velmi povedený film, který má hloubku a i myšlenky. (29.12.2019)

Paradoxní film - jeho forma je v naprostém rozporu s obsahem. Snímek o Gerhardu Richerovi, v němž hraje výraznou roli takový umělec, jako Joseph Beuys (byť oba pod fiktivními jmény), zpracovaný směšně kýčovitou formou vhodnou leda tak pro měšťáky. I když je tedy pravda, že tak špatný, jako jeho prvních cca dvacet minut, celý ten film nakonec není, čili se dá zejména díky zajímavému herectví (např. Sebastiana Kocha) nakonec docela dobře sledovat. Co si z toho lze nicméně vzít především? Že Richter, Beuys a spol. jsou už totálně kanonizované osobnosti, vhodné pro didaktické, nenáročné zpracování. Což je docela škoda. Dostatečně signifikantní je jedna z prvních scén, v níž protagonistova schizofrenická, ale výjimečně vnímavá a zřejmě nadaná teta prožívá smyslovou rozkoš při poslechu synergického troubení autobusových klaksonů - pro diváka by to ovšem bylo příliš velké sousto a tudíž spíše nepříjemný (do jisté míry avantgardní) zážitek. Takže se mu místo toho dostane hladivého překrytí nudnou a líbivou variací na klasické hudební téma, při kterém sleduje hezkou scénu se smyslnou herečkou prožívající posluchačský orgasmus. Ostatně, až na tu krátkou pasáž z opery Henryho Purcella King Arthur (to je ta, co připomíná skladku Michaela Nymana z filmu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec) je film plný nudné, klišovité hudby (většinou Max Richter, Niels Frahm), o vizualitě nemluvě. Čili divákovi se říká: tady probíhá strašné lidské drama, tady existuje umění, překračující běžné hranice, ale po něm samotném žádnou hranici překročit nechce, naopak jej celou dobu nechává v pohodlném pocitu neproblematického (a falešného) porozumění. Je to takový ten film, který dělá: teď se můžeš dojímat nad velkým uměním, ale neboj, nebude to nic hrozného - samotným uměním tě obtěžovat nebudeme. V podstatě tak Werk ohne Autor vlastně implicitně přitakává onomu konzervativnímu a nenávistnému postoji nacistů a posléze komunistů, kteří veškerá "nedemokratická", tedy nelidová díla nekompromisně odsuzovali jako nesmyslná, nesrozumitelná a dekadentní a jež v tomto směru film sebejistě prezentuje jako špatné a nechápavé ignoranty. Mimochodem mě během sledování napadlo, že ono téma umělce, který hledá vlastní výraz a při tom se tak trochu topí v moři stylů, které jsou mu vnucovány zvnějšku, je o dost zajímavěji (a zábavněji) zpracované v komedii Takeši Kitana Achilles a želva. (27.04.2019)