22. července

To, co mi letos chybělo u norského tvůrce (Erik Poppe), který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, tady naopak fungovalo náramně: emoce. Brit Paul Greengrass je v mých očích přístupem k tragické látce zajímavější, sugestivnější, komplexnější, jistější. Poppe si za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Pečlivé snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tehdy mě tak napadalo spíš slovo monotónní. I Greengrass si při Breivikově řádění vybírá konkrétní sourozence, jde ovšem tak nějak víc do hloubky. Bratři přežijí, ale.. Po půlhodině je krajně pravicový extremista v poutech, ale co dál? Hutné téma pokračuje. Palec nahoru zaslouží zejména výborný skandinávský casting, ať už je to tragédií zasažená rodina (syn koupil pět kulek, ale přežil, my pak spoluprožíváme to, co on), obhájce Jon Øigarden nebo Anders Danielsen Lie, který je v roli Breivika přesný, věcný a chladný. U Greengrasse je navíc slušně odvedené řemeslo standardem, s reálnými bolestmi už má v podobě Krvavé neděle a Letu číslo 93 nemalé zkušenosti. Závěr (stejně jako úvod na ostrově) silný, v Greengrassově podání jasně kritizující extrémismus a vyzývající k toleranci. Za mě spokojenost. (27.10.2018)

„DNES ZEMŘETE MARXISTI, LIBERÁLOVÉ, ČLENI ELITY…“ /// Pro všechny co si mysleli, že šel Breivik 22. července 2011 náhodou kolem…Po dvaceti minutách začíná dobrá vyvražďovačka! (kam se na to sere návštěva Laser Game!). Breivik je pro filmaře dar z nebes – dalo by se říct. Ten magor musí vzbuzovat emoce napříč společností a kdyby i tohle Netflix dokurvil … (naštěstí maj Paula Greengrasse). Z těch všech emocí u mě vítězí (samozřejmě) vztek. Na jedný straně oběti, vypořádávající se s následky, na straně druhý - zvíře a spravedlivej soudní systém. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 2.) Knihu „One of Us“, kterou v roce 2013 napsala Åsne Seierstad, neznám. 3.) Chystám se na válku za čistou vlast (možná i Evropu…). 4.) Thx za titule „panot“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (19.12.2018)

Oproti nedávnému Utøya, 22. července, který zpracovával pouze jednu konkrétní část známé tragédie, Greengrass na to jde jinak a celý příběh zpracovává komplexněji a samotný masakr na ostrově, zde trvá asi 10 minut. Přestože má Greengrass pořád řemeslo v ruce, v tomto případě už nedokáže diváka natolik vtáhnout do děje, jako tomu bylo v jeho předešlých filmech. Pořád je zde ale celá řada silných momentů (závěr u soudu) a herecky film také šlape, což zachraňuje celou řadu hluchých míst, které zde bohužel jsou. (16.01.2019)

Paul Greengrass natočil na motivy jednoho z nejkrvavějších útoků poslední doby docela překvapivě odosobněný film, který se sice snaží pojmout celou problematiku trochu obsáhleji, díky velkému důrazu na soudní proces a nedostatečnému rozvíjení událostí předcházejících útoku a útoku samotného, trpí nejenom film na nedostatečnou atmosféru a absenci nějaké větší emocionální investice ze strany diváka. Připočtěte si k tomu trochu delší stopáž a máte film, který za hranicemi strohého předávání informací a předžvýkávání některých motivací moc víc nepředvede. (17.10.2018)

Nebudu se zde vůbec vyjadřovat k činu samotnému, který terorista způsobil. Nicméně i dle počtu hodnocení tento skoro až přehlížený film z norské produkce si zaslouží více shlédnutí a hodnocení. Výborný herecký výkon jedné z obětí, si zaslouží velký můj obdiv. Nejenže jsem sledoval, jak se mu všechna ta zranění stala, ale hlavně dobu rehabilitací, která pro člověka s tak silným zážitkem je dost složitá. Vše podněcuje výborný hudební podtext. Emoce se mi do žil vlily velmi rychle a nemohu jinak než dát plné bodové hodnocení a také mé doporučení. (10.11.2021)