Černé roucho

Pokud bych mohl srovnávat s podobným snímkem "Mise", jde v tomto případě o surovější a naturalističtější pojetí zpracování. Podobný námět najdete i ve snímku "Aguirre, hněv Boží" s Klausem Kinski v hlavní roli. Po zhlédnutí Černého roucha vás možná napadnou otázky: "Nebylo by lepší nezasahovat do přirozeného vývoje jednotlivých zapadnutých civilizací světa a nevnucovat jim náš způsob vidění světa? Přinášíme jim opravdu lepší život? ... Tyto otázky by si některé velmoci měli pokládat i v dnešní době. (04.11.2008)

V našich končinách prakticky zapomenutý snímek, který vypráví o misionářské cestě francouzského jezuity do neprobádaných končin. Ten by rád převrátil původní indiánské obyvatele na křesťanskou víru. Pomalu plynoucí snímek Bruce Beresforda konfrontuje dva rozdílné pohledy na lidskou existenci, vnímá jinou mentalitu i vnímání života kolem sebe. Bohužel panenská příroda byla tím zásadním, co mi utkvělo v paměti.. a to asi pro tvůrce nebude ta nejlepší vizitka. (10.01.2010)

Veľká škoda, že tento film takmer nikto nepozná a úplne sa na neho zabudlo. Silné tematicky, príbehovo aj vizuálne. Chýba tomu však "to niečo" čo robí z vynikajúceho filmu výnimočný. Proste nejaká scéna alebo prvok, ktorý by to dokázal vytiahnuť na svetlo z tieňa Misie, Dobytia Raja alebo Nového sveta. Ak považujete menovanú trojicu za tak obrovské pecky ako ja, tak toto vrelo odporúčam Silných 8/10 (02.12.2016)

Jezuitské snahy v Kanadě byly dalekosáhlé, i když ne tak jako v Paraguayi. Huronská mise, na které se podíleli Noël Chabanel, Jean de Brébeuf a další, byla ukončena vpádem Irokézů, kteří vyrazili na válečnou stezku v nevídané síle (přes tisíc válečníků). Opakuje se tak historie všech dřívějších kontinentálních misí: kdo se jako první dá na křesťanství, stane se mučedníkem a světcem, následovníci pak už jen těží svůj prospěch. (Byl někdo svatý mezi Horony?) Rád se dívám na filmy, které objasňují nějaý aspekt ze života Indiánů, zvláště po invazi bělochů. I z toho pohledu je pro mě Černé Roucho cenným "uměleckým dokumentem". A Indiány mám rád, i přes jejich nesporné gaunerství. Obraz Tantanky Jotanky mi visí hned vedle krbu. A jeho konstatování po rozdělení Velké Siouxské rezervace (na dotaz, co tomu říkají Indiáni): "Vidíte tady kromě mě ještě nějakého jiného Indiána?" (parafráze), je velkým mementem. (07.07.2014)

Od mala mám ráda indiány. Zde jsou nahlíženi skrze perspektivu misionáře. Kamera krouží, chvíli se dívame na kněze, chvíli na indiány, někdy takřka nevidíme přes sněhové vločky, atmosféra je velmi hutná. Misionář ve mě vyvolával silný soucit. Hledět na svět jeho očima pro mě znamenalo vzdát se romantizujících představ a pohlížet na původní obyvatele Severní Ameriky jako na necivilizované a animální, s krásnými zvyky sdílení a přirozeností žít v přítomném okamžiku. Snad nespravedlivě hroziví jsou Irokézové. U ostatních kmenů (Huroni, Algonquini) barevné líčení, náhrdelníky a ozdoby ve vlasech dodávají jejich příslušníkům na vznešenosti, Irokézové jsou zpodobněni bez osobnosti, posedlí krvelačností. Není spravedlivé vynášet do nebes indiány a zatracovat všechny bělochy, kterým kdy čelili, a je tak škoda, že filmaři nepřekročili rámec nespravedlivě se opakujících klišé beze zbytku a nevěnovali více prostoru též lidské stránce Irokézů. A poznámka na závěr: ve spojitosti s indiány miluji snad nejvíce a sama sebe si tak též představuji, kterak na koni s větrem ve vlasech uháním po nekonečných prériích. Indiáni, symbol svobody. Teprve před pár lety jsem zjistila, že původní obyvatelé Ameriky do příchodu bílých tváří koně vůbec neznali… (24.06.2017)