Klec

FAMÓZNÍ Kryštof Hádek je hlavní hvězdou tohohle filmu a táhne ho. Jiřina Bohdalová je samozřejmě výborná a mnoho naší chvály míří k jejímu věku. Věčná škoda, že se toho o její postavě moc nedozvíme, protože to je pro její sebereflexi a interakci Hádkovou figurou v závěru filmu dost podstatné. Takhle některé věci vypadají jako méně obratný scenáristický konstrukt. A navíc - kdyby neexistovala zfilmovaná novela "Odměna" Jarmily Loukotkové, která má podobné téma, měl bych s Klecí menší problém. Jinak ale velice napínavá záležitost se znepokojivou Brzobohatého hudbou. A vynikající úvodní záběr schodů, Jirko! ;-) 70%. (20.05.2019)

Vynikající Bohdalová do dramatu nepustila ani stopu komediální rutiny. Její stará dáma odhalující postupně pravou tvář svého hosta je tichá, střídmá, zkázněná, scénářem odsouzená k bezmoci. Většinu prostředků včetně gesta vzpoury musí soustředit jen do výrazu tváře – ale umí to. A Kryštof Hádek, kterému bohatší postava navenek solidního mladíka bez morálních zábran umožňuje více proměn včetně lahůdky, již představuje dobrý herec v roli herce špatného, se dopracuje až k zosobnění krystalického zla. Jakmile se sami dva ocitnou v důmyslné kleci, odkud není úniku, nabývá válka nervů na síle. Když ona už ví, že jde o vetřelce, a on tuší, že ona ví, jejich riskantní hra podpořená úspornou hudbou Ondřeje Brzobohatého se blíží ukázkové klasice komorních thrillerů typu Čekej do tmy, kde proti zabijákovi stála slepá žena. Tedy tvaru, kdy režisér spolu s kamerou Martina Šece čerpá ze zdánlivého omezení prostoru dusné až hmatatelné napětí. Muž přidává na drsnosti, žena se také zatvrdí a dvě sehrané osobnosti na scéně plně stačí ke vzrušujícímu zážitku. Ovšem ryzí žánr asi znamená pro veřejnoprávní obrazovku málo. Potřebuje společenský přesah, přičemž varování před zneužíváním osamělosti seniorů založené na skutečném případu podává zbytečně okatě, a navíc zkoumá pozadí hrdinů, kde sklouzává až k banalitám. Vdova odkázaná jen na kávu s listonoškou a vděčná za každé slovo přijde o poslední svůj pevný bod ve vnějším světě po výměně faráře, avšak její oddané kostelní aktivity silně připomenou jinou postavu Bohdalové ve filmu Fany. A retrospektivní motivy ukazující útočníkovo rozpadlé rodinné zázemí i nynější existenční potíže zase mají kvůli schematickému ponoru do duše zločince blíž k jeho omluvě než psychologické motivaci: těší se zájmu tvůrců víc než oběť. V rozporu se zákony dramatu též příliš dlouho trvá, než se oba aktéři poprvé setkají, ale od té chvíle už křivka zaujetí stoupá. Pomáhá rovněž fakt, že nejde o fádní prototypy kriminálních zápletek, podvodníka ozvláštňuje marnivá touha po herecké dráze a nesporně vzdělaná bývajhlá učitelka nepatří k důvěřivým babičkám zvoucím do bytu prodavače předražených hrnců. Oba jsou tedy vyzbrojeni inteligencí, jenže souboj mozků zahnaných do kouta přerůstá nutně v měření fyzických sil, na televizní zvyklosti poměrně brutální – a je zřejmé, kdo potom získává výhodu. Ve finále dojde na nejdrtivější tečku, jakou si snad lze představit. Jeden detail, jediný pohyb – a výsledkem je tak čirá marnost nad marnost. (15.04.2020)

Konečně zase po dlouhé době dostala Bohdalová solidní charakterní roli. Za odměnu do ní dala maximum. Hádek nechtěl zůstat pozadu, takže spolu před kamerou soupeří Bohdalová s Hádkem nejen v rolích, ale také o to, kdo bude lepším hercem tohoto filmu. Nechtěla bych to klání soudcovat, protože skutečně nevím, kdo nakonec zvítězil. Snad Jiří Strach, který navázal na tradici velice kvalitních inscenací ČST Již úvodní záběr na schodiště dal tušit, že tenhle televizní film nebude žádné ořezávátko. (20.05.2019)

Tak tancuj, kurva! Těžce sbírám slova i sebe samotnou po tomto skvostném snímku. Šedý byt skrývající poklad jménem Květa Galová, Jenda ze Zučic, který Jendou není a o Zučičích slyšel možná jen jednou v životě, a jeden rodokmen, který odstartuje děsivou bouři tam kdesi na periferii Prahy. Klec, ze které opravdu není cesty ven ani nazpět. (20.05.2019)

Klec je snímek, který je nejsilnější v komornosti, každý vedlejší motiv je zbytečně rozbředlý a celkovou strukturu narušuje. Marek Epstein bohužel nedokáže spoustu situací řešit elegantně a zbytečně se pouští do odboček a otoček, které dílo jako celek oslabují. Překvapilo mě režijní vedení Jiřího Stracha, který naprosto ctí onu komorní atmosféru. Soustředí se na jeden byt, konfrontaci dvou lidí a dává prostor diegetickým zvukům, jednoduchý hudební doprovod se ozve jen občas. Vizuální stránka bez problému, takhle by měl televizní film vypadat. Extrémně problematický je ale závěr, který sází spíše než na logiku na efekt. Celému snímku ale vráží kudlu do zad a ukazuje slabost scénáře v celé jeho nahotě. (19.05.2019)