Prší nám na lásku

Rozporuplné dojmy. Na jednu stranu je to skvěle natočené, celkem dobře zahrané, ke konci mě i začalo zajímat, co všechno se ještě postaví do cesty opravdu velké lásky téhle dvojice a líbilo se mi příjemné ladění snímku a optimismus v závěrečné scéně, ale na tu druhou stranu to celé vypadá jak nějaká naivní romantická komedie, ze které někdo (až tak na jednu scénu) vyřadil všechen humor a nechal jen ten naivní romantický příběh, který mě tak tři čtvrtiny stopáže docela nudil. Rozhodně to není špatné, ale Bergmanův film Loď do Indie, natočený o rok později, mi přišel o dost silnější a vyspělejší a Prší nám na lásku je jenom dobře odvedená práce... 3* (18.12.2020)

David po zjištění, že Maggi je v jiném stavu, a není to s ním, rozhořčí se, uteče ven, sbalí se do polohy plodu a začne uvažovat jinak. To je Bergman, a to lze nalézt i v jeho dalších již formálně dokonalých raných filmech. Vrátit se ke "starému Bergmanovi", tedy co do časové vzdálenosti, nenapadlo všem mě samotného. Na youtube jsem našel podcast Marka Pocestného, který tyto filmy reflektuje. V první části objasňuje svůj názor na kinematografii obecně, kterou je lépe přeskočit. Kinematografii 21. století (především tu menšinovou) nezná a jeho tvrzení, že zná "ty hlavní věci z Evropy a Ameriky", je neprůkazné. Jeho oblíbení režiséři jsou kromě Bergmana, Buňuel, Fellini, Kurosawa, Tarkovskij a Kubrik - jsou to sice slavná jména, ale nijak nejdou dohromady (na objasnění tu není místo). Filmy podle něj stárnou, rychleji než literatura. To je pravda, stárnou co do hereckých provedení, dialogů a režisérské naivity (ze stejného důvodu stárnou i zbrusu nové filmy). Pokud je myšlenka dostatečně nosná a její obrazové ztvárnění adekvátní, můžeme ostatní nedostatky opominout (včetně filmů němých či v šedém klínu - na Chaplinova Kida se se zalíbením bude dívat každý bez věkového či dobového omezení). Když se autor (konečně) dostane k věci, stuace se rázem mění. Pocestný oprávněně diskvalifikuje Bergmana jako filosofa, ale obdivuje ho jako umělce zobrazujícího život s jeho "manio-depresivními cykly (označuje je sice jako samsarické, bez ohledu na to, že tento termín je obsazen "stěhováním lidské esence - třeba duše - podle karmanového zákona", které se liší frekvencí, amplitudou a nepravidelností. Bezpečně poznává, že Bergman nezná či neuznává jiný dospělý život, než život v páru, a to přes všechna protivenství, která z toho vyplývají. Pocestný to komentuje na příkladu vedlejší role tohoto filmu (Ludde Gentzel, majitel nemovitosti a koček, které neúspěšně zastupují jeho zaniklou rodinu). Nyní přichází na scénu Schoppehauer (mohl by to být i sám Buddha), který ukazuje, kudy z bludného kruhu radostí a strastí. (03.06.2024)

Začiatky režiséra Ingmara Bergmana boli určite impozantné, všetkým bolo jasné, že na scénu prišiel veľký filmár. Otázkou bol len príbeh, ktorý sfilmoval. V tomto prípade ide o trochu zromantizovaný príbeh dvoch mladých ľudí, ktorí majú vlastnú minulosť, ale veľkú snahu žiť spoločne. Dej je jednoduchý a dobre sa naň díva. (14.07.2020)

Naivita starých romantických snímků je tu celkem patrná, kdežto Bergmanův styl ještě tolik ne - avšak za jeho náznak budiž pokládána trochu záhadná postava vypravěče, který se tu a tam objeví, aby v pravou chvíli zasáhl do děje (vrcholem je pak vypjatá scéna u soudu). Děj je prostinký - žena s tajemstvím a muž, který právě vyšel z vězení, se náhodně setkají, aby v sobě našli zalíbení a rozhodli se spolu zkusit začlenit do společnosti a žít normální, plnohodnotný život - nečekali však, že to bude tak strašně těžké... Závěr filmu není typicky šťastný, ale přesto je plný naděje - krásný poslední záběr na divákově tváři snad i vykouzlí dojatý úsměv - a to přeci není zas tak málo... (11.10.2007)

Poněkud odlišný a dle mého názoru neprávem opomíjený film Ingmara Bergmana je poetickým podobenstvím o věčném boji jednotlivců s byrokratickou, závistivou a utlačující společností, jež ke všemu a na všechny nahlíží jen optikou vidiny materialistického bohatství a vlastního profitu. Snímek se od režisérových pozdějších, dosti těžkých duchovních náloží liší zejména svou lehkostí a optimistickým laděním. Příběh je to doslova dělaný do vánoční atmosféry, jak napoví již vypravěč v úvodním okénku, leč sociální hodnota (v historické paralele k formující se neorealistické metodě) mu přidává na univerzálnosti. Romantická dvojice - napravený kriminálník David a půvabná Maggii - se dají dohromady s nádhernou samozřejmostí a i přes všechny životní strasti se společně brodí sdílenými děsy (nezdařené těhotenství, soud) za vyhlídkami lepších dnů. Zůstávám v radostném přesvědčení, že Prší nám na lásku patří k nejvyzrálejším debutům v dějinách kinematografie. (24.12.2023)