Jesenná sonáta

Říká se, že zatímco v tragédii k hrdinovi vzhlížíme s obdivem a bázní a na komického hrdinu a jeho řešení konfliktu se díváme z patra, v dramatu jsme to my, je to náš konflikt, náš problém, který se hrdina hry snaží za nás vyřešit. V případě Podzimní sonáty můžeme mluvit o oscilaci mezi obojím - k postavám vzhlížíme a jindy z jejich sebezpytu pociťujeme veselí (to pak-li že jsme mladí, mainstreamem odkojení yuppíci, kteří tenhle film objevili náhodou). A někdy zas, to v třetím případě my = postavy, cítíme určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíme. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si nad nimi neměl lámat hlavu. ____ Bergman pracuje v Podzimní sonátě s trojí technikou: 1, Mezi nejdůmyslnější patří využívání zrcadlových neuronů (mirror neuron). Klíčová otázka: Proč se postavy dívají tak často jakoby „do“ objektivu? Je to proto, abychom viděli v detailu (celá hlava v záběru) jejich tvář, následkem čehož víme, co prožívají. A psychologická odezva zrcadlových neurů říká, že když někdo něco vykonává a my to vidíme, cítíme, že to sami také vykonáváme. 2, Léčebný úkol psychoanalýzy vychází z toho, aby pacient přestal racionalizovat nesmysly, aby si přiznal vytěsněné potíže, aby je tzv. znovuobjevil a znovu prožil, a tím se jich definitivně zbavil. Proto přijela matka za dcerou - aby kriticky přezkoumaly staré rány, a proto tak snadno přimykají v reálu zneužívané dívky k násilníkům. 3, Hlavní problém Bergmanových filmů je v jejich četnosti, která devalvuje jejich hodnotu, a rovněž v jejich obsedantní nutkavosti potlačovat filmovou formu na úkor formy divadelní. (11.11.2008)

Sen sa stal skutočnosťou,DUO BERGMAN/BERGMAN spojilo svoje sily a po prvýkrát režisér režíroval slávnu Ingrid,ktorá sa takpovediac rozlúčila so strieborným plátnom v úžasnej kariére v emociálnom majstrovskom výkone,keď si zahrala matku LIV ULLMANN,tak sledujem známe príslovie:„Aká matka,taká Katka...” Dve ženy:matka a dcéra v hereckých výkonoch Ingrid Bergman,Liv Ullmann,kde ma fascinuje skutočne fascinujúci vekový rozdiel,aby sa človek dokázal skutočne stotožniť,že matka môže byť naozaj MATKA dcéry. V niektorých filmových prípadoch dnes je na zaplakanie,ako sa filmári správajú,keď obsadzujú hercov,ktorí majú stelesniť niečo na tento princíp,ale býva to tak,že skutočný vekový rozdiel medzi hercami sa pohybuje v intervale niekedy ani desať rokov,tak to ma dokáže poriadne rozčúliť,nezamyslia sa:napríklad Indiana Jones: syn Harrison Ford a otec Sean Connery,tam je rozdiel 12 rokov,na plátne to funguje,po hlbšom zamyslení je to blbosť... Vrátim sa k Bergmanovi,príbeh prebieha tak,že úspešná pianistka Charlotte Andergast (Ingrid Bergman) prichádza navštíviť svoju dcéru Evu (Liv Ullmann),a to po siedmych rokoch,sprvoti v dobrej nálade,neskôr v depresívnej,keď jej dcéra prejaví antipatiu,nenávisť,lebo ju ako dieťa zanedbávala,nenašla si na ňu čas,len jej išlo na myseľ,kariéra,kariéra,kariéra...či občas nejaký ten románik...Skrátka nemajú si čo povedať a vzájomná konfrontácia v zbesilých rozhovoroch,keď divák má možnosť vidieť vo flashbackoch malú Evu,jej mamu,otca... A to bude pre divákov náročná vec sledovať nevraživosť,ale i neskoršie vytriezvenie a vzájomné pochopenie ľudí,ktorí musia prejsť dlhú duševnú očistu,aby mohli v živote existovať bez zbytočných výčitiek,lebo aby som sa ja nevyprával s rodičmi niekoľko rokov,tak to by som mohol oľutovať... (07.06.2015)

Zaujímavá a náročná psychodráma, ktorej sa Bergman a herecké duo zmocnili s výraznou suverenitou. Otázkou potom je, prečo "iba" tri hviezdičky. Jednoducho preto, že štvorhviezdičkové filmy ma musia oslovovať a to sa Jesennej sonáte nepodarilo. Tú som sledoval s úctou, rešpektom, ale bez hlbšieho pochopenia a stotožnenia sa. (16.01.2017)

Zcela urcite jeden z nejlepsich filmu Ingmara. Neuveritelny filmovy koncert, at uz ze strany rezie, scenare, kamery. Herecke vykony jsou vsak ozdobou nejen tohoto filmu, ale snad cele historie kinematografie. Neuveritelny film, jak uz bylo psano nize, take bych tento film doporucil pro zacinajici divaky Bergmana. Respektuji, ze ma kazdy jiny vkus, nechapu vsak, jak nekdo muze dat tomuto filmu mene nez 4*. (27.11.2007)

Bergman se opět vrací do polohy, kde ho mám nejraději - k samotným mezilidským vztahům, k hluboce pojatým postavám, absencí vyumělkovanosti a , předem určených tezí, kterým se celé dílo a život v něm okatě podřizuje. Zde vše střídá velmi silné a nekompromisní psychologické drama, jež skýtá takový potenciál, že se Bergman nijak nebrání jeho dobrou polovinu uzavřít do jediného vypjatého dialogu, který se stává jedním z vrcholů Bergmanova díla. Ten by ovšem nemohl fungovat, kdyby předchozí děj nestavěl na poklidu a jen mírném bublání, které ani nedává tušit, jaká eruptivní a ničivá síla se skrývá pod povrchem. Ovšem ještě jedna věc ohlašuje návrat Bergmana až někam k trilogii o mlčení - možnost naděje, která se na konci přeci jen objeví i když ji mnozí mohou brát s naprostou skepsí jen jako pouhé trýznivé přání. Ale i ono má svoji cenu a stává se samo jistým příslibem. (19.04.2010)