Dekalog I (E01)

Hodně nemám rád filmaře, kteří točí o střetu víry a nevíry a tváří se "objektivně", jen aby "nezpochybnitelně" dokázali, že za vším je bůh. Jestli bude o tom Dekalog, tak i kdyby byl formálně dokonalý, což možná i je, tak bych se nedostal dál než k formálnímu ocenění. Po prvním dílu je na soudy příliš brzy, takže zatím převládá spokojenost a zvědavost, kam se to vyvine. Kieslowski každopádně rozumí hodně věcem, ale ateismu rozhodně ani za mák. Ateista není na boha naštvaný, není s ním ve sporu, prostě nevěří, že existuje. To věčné přesvědčení věřících, že nevěřící z nějakého důvodu "nenávidí" boha, je skutečný nesmysl. Nejde nenávidět něco, v čehož existenci nevěřím. A pokud se hrdina na konci prvního dílu jde "pomstít" bohovi tím, že mu jde rozflákat kostel, tak tím dokazuje, že vlastně ateistou není, že v toho boha celou dobu věřil a jen k němu byl otočený zády, tedy tenhle díl nereflektuje první přikázání. Jako efektní povídka to je ale jistě skvělé, to ano. (13.10.2013)

Bude Kieślowski popisovat nebo přepisovat desatero? Nejspíš se ale bude pohybovat někde mezi tím. Možná ani jiná poloha není možná. Život je křehký, praská láhev s mlékem, lahvička s atramentem (zde asi barva do tiskárny), praská led, a nakonec i voskové svíce. "V jednoho Boha věřiti budeš" se ve filmu nezpochybňuje. Počítač není jeho alternativou (DOS není Starým zákonem, a ani Gatesovy Windows nejsou Novým), nejde (a nikdy nepůjde) všechno spočítat, ani vyslovit. Skutečnou alternativou, tj. nevěřením v Boha, je pýcha. Tu ale popisuje kodex "Ctností a Neřestí", nejlépe na Kuksu. Pozn. 1: Doporučuji promyslet si scénu, kdy otec přednáší o mezích jazyka a syn se na něj dívá prizmatem přístroje. (Já se o to pokusím co nejdřív). Pozn. 2: V původním scénáři se osvětluje příčina prolomení ledu (elektrárna vypustila do jezírka teplou vodu). Kieślowski však toto racionální odůvodnění správně opomíjí, protože by do příběhu nevneslo nic nového a nic by tím neosvětlilo. Pozn. 3: Kieślowski neudělal dobře, že si vybral tak hezkého a sympatického chlapce. Bohu je to určitě líto - a když ne Bohu tak určitě jeho matce plačící voskové slzy. Pozn. 4: Jednou v zimě jsem po delší době přišel domů a všude samé sklo. Myslel jsem si, že praskla váza s květinami, ale ta stála na stole. Nebyla to však váza, byly to květiny v ledu. Pozn. 5: Viz též komentář Radko **** (včetně poznámky), který podobně hovoří o nedostatku pokory. Pozn. 6: I zde musím uvést trefnou poznámku Slavoje Žižka: Máme-li dešifrovat význam Kieslowkého filmů, je občas užitečné srovnat film se scénářem. Ve scénáři Dekalogu 1 je uvedena příčina, proč výpočet tloušťky ledu selhal (nedaléká elektrárna vypustila v noci do jezera horkou vodu). Ve filmu toto vysvětlení chybí, čímž se otevírá prostor pro spekulace metafyzického charakteru... (Dekalog I) nám neříká, že když závislost na falešném idolu vědy selže, jsme konfrontováni s "hlubší" náboženskou dimenzí; je tomu naopak, když věda selhává, jsou otřeseny i naše náboženské fundamenty. (15.05.2017)

Chtěl bych trošku netradičně pochválit oficiální text distributora, který na pár řádcích nastínil děj i obsáhl kompletní filosofii prvního dílu. Nečekal jsem, že budu takovým způsobem nadšen. Téma tohoto dílu mi bylo nesmírně blízké. Nastíněnými myšlenkami skoro jako by mi hovořil z duše. Nastíněnými proto, protože je zde zkrátka více otázek než odpovědí. Snímek se opravdu zaobírá výhradně podstatnými věcmi. Dialogy jsou vybroušené k naprosté dokonalosti a z herců srší sympatie. Příběh se nese ve velice ponuré atmosféře a je dovršen opravdu emotivním finálem. Neodpustím si malou poznámečku k mnoha zdejším komentátorům, kteří nabyli, dle mého odborného názoru, poměrně chybného přesvědčení, kvůli kterému hodnotí hůře než by mohli a troufnu si dokonce napsat, že i hůře než by měli. Nemyslím si, že byl hlavní hrdina představitelem jakéhosi ateisty. Dle mého úsudku to byl člověk, který reprezentoval právě nedodržení prvního přikázání - tedy věřil ve více "bohů". Kromě toho křesťanského, který mu byl nucen v dětství maminkou a tatínkem, věřil i v exaktní vědy. Ve filmu je přeci hromada indicií. Chce se to pořádně koukat. Evidentní je zejména finále. Ukažte mi člověka, který po smrti milovaného najde cestu k Bohu? Řekl bych, že takový člověk ji právě obvykle ztratí. (A vydá se třebas poškodit nejbližší kostelík.) Mimo jiné také příjemná lekce polštiny. Jsem si jistý, že po desátém dílu budu hovořit plynule. Těším se na další díl. (02.06.2016)

Na začátku velkolepého románu Mistr a Markétka se v moskevském parku sejdou dva komunisté a cizinec (který je ve skutečnosti ďábel). Ďábel se s oběma pány dá do řeči a zjistí, že ani jeden nevěří v Boha. Je poměrně překvapený, ale má samozřejmě radost. Pak se jich zeptá, kdo tedy podle nich řídí lidský život a běh světa. Jeden z nich mu řekne, že samozřejmě sám člověk. Ďábel se zamyslí a opáčí, že přece k tomu, abychom mohli něco řídit, potřebujeme plán. A člověk nedokáže sestavit plán ani na tak směšnou dobu, jakou je třeba tisíc let. Ba co víc, nedokáže zaručit ani vlastní zítřek. Poté pošťouchne jednoho z mužů, aby si uvědomil, že ani on neví co bude dělat dnes večer. Ten mu odvětí, že to ví naprosto přesně – půjde předsedat na schůzi. Avšak ďábel mu řekne, že nikoli. Že dnes večer přijde o hlavu, neboť Annuška už rozlila olej. Muž samozřejmě považuje cizince za blázna, ale když večer spěchá po ulici, uklouzne na oleji, který tam rozlila spěchající mladá žena a rozjetá tramvaj mu usekne hlavu... No, a o tomhle je vlastně i první díl Dekalogu. Život je nepředvídatelný. Je to spletitý labyrint plný překvapujících zákrutů a slepých uliček. Jednou je to rakovina, podruhé rozvod, jindy smrt v rodině. A opravdu moudrý člověk je ten, který věčně hledá, tápe a pochybuje. Pochybuje o své moci a je vděčný za každý dar osudu a jedná s ním jako s věcí pomíjivou – je vděčný za zdraví, lásku, milované. Tyhle věci totiž nejsou samozřejmostí. Bohužel hodně často si svojí malost uvědomíme až při ztrátě. Smutný je pak pohled na někoho, kdo si myslí, že vše leží jen v jeho rukou a kdo věří v konstantnost současného bytí, jakoby všechno na světě mělo dojít změny, jen ne jeho život či jeho štěstí. Takový člověk bude dříve nebo později svědkem prudké změny počasí a poryvu větru, který převrátí a potopí všechny jeho směšné představy o vlastní síle nebo vědění. A pak se jeho život, o němž si myslel, že je tak pevný a nezlomný, rozsype jako ten příslovečný domeček z karet. (04.03.2018)

Podle které jiné poučky, než právě té první, mohl vzniknout nejrozporuplnější díl celého Dekalogu? Zatímco povahy a motivace zdejších postav jsou naprosto reálné, je to právě lidská omezenost, na kterou naráží pointa. Ta totiž hned v úvodu dává najevo, že jediný možný přístup k Dekalogu pro nevěřícího člověka je skrz vcítění se do spiritualizmu, který pak těm dalším, i bez složitých interpretací v realitě zakotveným přikázáním přidává odér povýšeného mravního kázání. Nicméně stejně dobře předznamenávají studené tóny ducha zbytku cyklu a samotným provedením je to právě tento první díl, který je z něj asi nejdojemnější. (23.12.2014)