Dark Waters

Bojovali už jiní, určitě budou i další, ale teď se pere jistý právník Robert Bilott za oběti chemického znečištění zdrojů pitné vody. Je sám, zavalený bednami dokumentů, čelí útlaku systému, pochybnostem kolegů, unavenou rodinou a hlavně útokům mocného zástupce chemického průmyslu, který udělá všechno pro to, aby se vše ututlalo, respektive na jakýkoliv dílčí úspěch zapáleného jedince nasadí tvrdý protiúder. Prostě jeden bojuje proti zlotřilé korporaci v sympatickém oldschoolovém balení, kterému vládne Mark Ruffalo. Tvůrci na to jdou s rozumem, neženou se za senzacemi, neexhibují, hledání pravdy je o přezkoumávání a neustálém dotazování, každopádně nějaké dvě tři vzrušivé scény navíc bych rozhodně uvítal. Bez nich se totiž na tenhle kus poměrně rychle zapomene. (05.04.2020)

Hm, tak už ty pánve vylizovat nebudu. Tedy ty teflonové. A ty na vaření.  Myslím ty věci, samozřejmě. A vůbec, pojďme od toho vylizování pryč.  Dark Waters je de facto hraným dokumentem o jednom velkém právním případu, jenž MÁ  (to je podstatné slůvko,  žádné měl, bohužel) nedozírný dosah na zdraví celého lidstva i životní prostředí. Ano, to má kde co, ale málokdy se podaří takto chytit viníka za prdel a i když je možné jej ukřižovat, tak se vykoupí flusnutím na kříž, poněvadž 670 milionů pro miliardářskou korporací je skutečně řekněme trochu z větší hloubky vybraným chrchlem, ničím víc.  Ale  co už, plast je vynikající  lidský vynález a brzy ho budeme mít nejen plnou prdel, ale i oceány, moře, lesy a ulice, takže pohoda,  jeden otrávenej teflon se v tom bez problémů ztratí.  Haynese si pak znamenám,  bez lacinosti, ale velmi působivě natočená soudnička, kde  jsem Bruci Bannerovi přál místo mrtvice spíš  Hulka. To by se pánové v Du Pontu nasmáli... (17.11.2022)

Klasické právnické drama o táhlém boji osamoceného přepracovaného poctivce s miliardy vydělávajícím konglomerátem, jemuž na dobru (zejména tedy zdraví) zaměstnanců ani zákazníků pranic nezáleží. Bez zbytečné dramatizace zpracovává čerstvou kauzu dotýkající se běžných spotřebitelů celosvětově (nebezpečí chemikálie PFOA / C8 při výrobě teflonu), což mu přidává na zajímavosti. Ale jinak jede po přímých kolejích a v závěru už hlavně čeká na výsledky (v reálu roky). (20.06.2023)

Na životopisný film z vcelku nudného právního prostředí, je to skutečně poutavý film. Určitě však spíše preferuji takové, jenž se pouze inspirují skutečnými událostmi a nevypráví každé nezajímavé zákoutí příběhu. Právě tyto vytyčené mantily, neuvěřitelně svazují tvůrčí dovednost týmu režie a diváka tak děj zpravidla příliš nepřekvapí. Nedivím se proto, že se tvůrci v závěru opět sami zahnali do slepé uličky a finální scéna tak proběhne bez jakýchkoli emocí. Což je opravdu škoda, neboť tohle mohlo být skutečně velkolepé. Nicméně jak se zdá, životopisné dílo musí být do detailu přesné a pečlivě budovaná atmosféra je ke konci odbyta mdlou a nic neříkající scénou. Vám tak nezbývá, než si teď již poměrně chladně, přečíst jak to vlastně celé dopadlo v titulcích. Neříkám, že se musí vždy nutně jednat o senzaci, ale něco nepředvídatelného by určitě nebylo na škodu. Prezentované vyvrcholení totiž dosti sráží dojmy z celého filmu, jenž mne ke konci zklamalo a dokonce znechutilo. Člověk tak maximálně vyhodí všechny teflonové pánve v domácnosti, ale žádné jiné poselství si neodnese. 70% PS: Bylo to těsné, ale přikloním se  spíše k té horní hranici. (12.04.2022)

Možná nejlepší film, na tohle téma, co jsem viděl. Taková hra Davida s Goliášem v podání právníka Roberta Billota a koncernu Dupont v litém, soudním sporu o hledání pravdy, kterou by někteří nejraději zakopali hluboko pod zem. Není to takové "nablýskané" jako Erin Bronkovich, přesto tenhle snímek řadím výše. Hlavně za takovou civilní atmosféru a pak za herecký výkon Marka Ruffala, kterého sleduju už léta a tady si troufnu tvrdit, že je to zatím jeho top výkon. A že za svou roli nedostal žádnou zlatou sošku? To mi ale vůbec nevadí. (08.05.2020)