Dekameron

Velmi těžké je hodnotit tento snímek. Jako adaptace nebo spíše volné inspirování Dekameronem, Boccaciovým mistrovským dílem, film uspěl. Jednoznačně zvládá těžkou odpovědnost a příběhy převádí na filmové plátno s lehkostí. Příběhy ukazují různé lidské vlastnosti. Dekameron složený ze 100 novel vychází z povídání příběhů 10 lidí po dobu 10 dni v období moru. Toto P. P. Pasolini naprosto vynechal a soustředil se na příběhy, které na sebe nechal volně navazovat místem a časem. Pasolini jako obvykle dává průchod svým pocitům a vášni a nic pro něj není tabu. Jeho homosexualita se ve filmu hodně projevuje, ale ne se zaměřením na muže jako na samotnou sexualitu obecně. Sex pro něj nikdy nebyl tabu a nebojí se ho použít jako prostředek k vyprávění děje nebo jen jeho lehkou součást. Nejde hodnotit samostatně příběhy, každý má svoje kouzlo svůj smysl svou vnitřní sílu a pravdivost. Velmi silný pro katolíky určitě musí být příběh o muži, který se na smrtelné posteli vyzpovídá ze svých hříchů o kterých si myslí, že jsou obrovské a neodpustitelné. Příběhem asi nejkouzelnějším pro mě zůstává ten, v kterém sám Mistr Piere Paolo Pasolini vystupuje jako umělec, který maluje v kostele na zeď tři obrazy. Dva nakreslí, podle toho co vidí v každodenním životě a třetí nechá prázdný(jak sám říká "Proč tvořit umělecké dílo, když je krásnější o něm snít? "což je pro mě úchvatný citát, plný čisté pravdy z rukou mistra). Tyto obrazy pro mě symbolizují celý Dekameron a jeho příběhy, které mají vycházet ze života, z lidí a z doby v jaké žijí. Po stránce formy opravdu nelze nic vytknout, bohužel s poutavostí je to problematické a film není rozhodně pro každého. Pasolini se snažil ukázat co on sám považoval za důležité, ale pro mnohé by to nemuselo stačit na kvalitní film. Přes to všechno ukázal Pasolini nesmrtelnost Dekameronu, protože Baccacio vytvořil příběhy o lidech na příc časem a místem. (12.08.2006)

K mému úžasu musím uznat, že se mi to docela líbilo. Dekameron jsem zatím nečetl, ale už delší dobu se k tomu po krůčcích blížím. Mini příběhy jsou naprosto šílené a český dabing tomu dodává korunu, takže je to celkem legrace. Prasolini je staré prase. To vím od doby, co jsem se s ním vydal prožít 120 dnů Sodomy. Hádám tedy, že si z Boccacciova díla vybral to nejperverznější. Tahle Prasoliniho provokatérská stránka mě na něm opravdu baví. Nedobrovolná koupel v hovnech, perverzní jeptišky, smilstvo, pokrytectví, lži, přetvářka, závist, nenávist. To je Itálie 14. století. To je Dekameron. Je trošku smutné, že se od té doby prakticky nic nezměnilo. (13.11.2014)

Doslova nacpáno zemitým a často až vulgárním humorem, který ale rozhodně není záchodový. Pasolini to prostě uměl a i když (ne)herci samozřejmě často nedokáží opravdu přesvědčivě hrát (a mám na mysli spíš to, jak mluví, než cokoliv jiného), je to opravdu dobrý film. To, že jde o neherce taky má jednu neskonalou výhodu. Vypadají lidsky. Tedy takhle, vypadají jako lidé, které denně potkáváme. Jako lidé, kterými třeba jsme. Není zde vyjímkou, že se tu zeširoka rozevře něčí šavlozubý úsměv nebo uhrovatá, svrasklá a strupatá tvář. Nejvíc mě ale zaujala část o malíři Giottovi. Ta nebyla humorná ani nijak přisprostlá, ale absolutně ukázala, co to je inspirace a proč umělci dělají umění. Nadpřirozeno mi tu ale jemně vadilo. Jakoby nebylo dostatečně srostlý s příběhem, trošku prostě nepasovalo do rámce. Ale jinak, zatraceně kvalitní čtyři hvězdy (a pět ne jen proto, že to prostě není film na všední popracovní odpoledne). Ale jinak, víte, jak přidělat kobyle ocas? (15.08.2006)

Filmový Dekameron je výrazom túžby po živote a jeho krásach a radostiach, tak ako to koncipoval Boccaccio. Pasolini však ide ďalej, uvažuje, či nie je lepšie o niečom krásnom len snívať, než to zhmotňovať v nejakom druhu umenia. Pozoruhodný je príbeh „mŕtvi predsa živých nejedia“ (zhruba takto vznikli povesti o živých mŕtvych a špecialitách ich jedálnička). Pamätné je tiež "je.anie o život" v kláštore, na druhej strane veľmi dojímavé je „presádzanie kvetu“, ktoré absolútne zbožžnujem. Kľúčovým je však rozprávanie o maliarskej výzdobe kostola, ktoré sa opakovane vracia a ústi do vynikajúceho záveru. PS: Neviem, prečo sa Dekameron radí k renesančnej literatúre - stredoveká literatúra predsa nie je len o sväteckých legendách a písaní v latinčine. Ak niekto hlboko v 14. storočí napíše niečo rozverné, automaticky to neznamená, že ide o renesanciu. Giotto, ktorý sa v ňom spomína, bol protorenesančný maliar a tak by som charakterizoval aj Dekameron. (29.01.2023)

V první řadě musím říci, že se mi film líbil. K Dekameronu jako k takovému od Boccacia mám velmi vřelý vztah, na střední jsem si pár povídek přečetl a líbily se mi. Z "Dekameronu" od Pasoliniho mám dost smíšené pocity. Jeden pocit je ten dobrý - svérázný obhroublý druh vtipu, určitá zemitost a u některých povídek atmosféra jako při čtení Boccacia. A teď to horší - občas značné tlačení na pilu (Pasolini se s estetikou skutečně moc nesral, ale přesto je jeho Trilogie života jeho nejmalebnějším obdobím tvorby), chvilková horší orientace (nebyl jsem si kolikrát jist zda se jedná pořád o tu povídku, či už o nějakou jinou) a někteří značně toporní neherci, kteří svými zjevy působí dosti odpudivě. Ale když to všechno vezmu dohromady, nemohu popřít, že je "Dekameron" dobrý film. (05.10.2007)