Réžia:
Kantěmir BalagovScenár:
Kantěmir BalagovKamera:
Xenija SeredaHudba:
Jevgenij GalperinHrajú:
Viktorija Mirošničenko, Vasilisa Pěrelygina, Timofej Glazkov, Igor Širokov, Ksenia Kutěpova, Konstantin Balakirev, Olga Dragunova, Polina Kutěpova (viac)Obsahy(1)
Rok 1945, Leningrad. Obléhání města trvalo neuvěřitelných 900 dní. Válka zdevastovala celé město i její obyvatele. Mezi zoufalými obyvateli dochází k vraždám, rabování a kanibalismu. V tomto pekle hledají dvě mladé ženy cestu, jak znovu začít žít mezi ruinami zničeného města. (Pilot Film)
Videá (4)
Recenzie (27)
Na 28-letého tvůrce obdivuhodně těžké téma s komplikovanými vztahy. Navíc obrazově perfektně vystihující atmosféru jak místa a doby, tak náladu příběhu a jeho protagonistů. Přestože mi je tento typ depresivních dramat s historickým zasazením do starého Ruska hodně vzdáleným šálkem kávy, před Balagovem jako umělcem musím smeknout. Co bude točit jako ostřílený matador? P.S.: Výkony obou hereček brilantní. I když otázka, nakolik to hráli. Druhý den jsem na ulici za rychlé chůze na okamžik zvednul pohled od mobilu před sebe a na vteřinu se potkal s blízkým pohledem kolemjdoucí děvočky Miroshnichenko (představitelka hodně komplikované hlavní postavy). Byl to přesně ten pohled a v něm reakce na bytost, vstupující do její komfortní zóny, jaké házela na všechny ve filmu. Až mě zamrazilo. [Cannes] ()
Bezútěšné a klaustrofobní drama z poválečného Leningradu, kde se kvůli neexistenci jakékoliv důvěry, vřelosti a naděje zdá být nemožné žít, natož přivést na svět nový život. Sugestivní obraz devastace města, těl i duší. Podobně syrové a emocionálně zdrcující jako dramata natáčená v troskách rozbombardovaných německých a italských měst, ale formálně (vnitrozáběrová montáž mimořádně dlouhých záběrů, významotvorná práce s barvami) propracovanější. Osmadvacetiletý Kantemir Balagov představuje talent, který se vyplatí sledovat. 80% ()
Zasazení do poválečného Leningradu je pouhá kulisa, protože příběh Dyldy je vlastně univerzální a vzhledem, že film jej téměř výhradě vypráví skrze postavy a nikoli skrze prostředí, kterým se zaštiťuje, je to vlastně trochu zrada. Nadužívání dlouhých detailů na na sebe zírající postavy, hledající v očích druhého odpovědi nebo alespoň úlevu, nakonec dokáží degradovat sílu tohoto způsobu vyjádření, protože jak se mladý citliví režiséři jednou snad dozví, detail tváře je strašlivě důležitý a silný typ záběru, který musí nalézt své místo v prostoru a času, který zde ale často nikdo nevybudoval. Jde se od detailu v jednom prostoru do detailu v druhém prostoru. Kamera a práce s barvami sice občas imponují tím, jak se vzdávají nabízející se šedi poválečného velkoměsta a šponují pastelové barvy v příslibu pomalého návratu lepších časů do ilustrací ruských pohádkových knížek, nicméně ve výsledku to je na nic, když s tím zasazením film prakticky zapomene ve výsledku pracovat. Škoda, že něco z této doby nestihl natočit Alexej German. ()
Ruské poválečné drama o ranách na těle a na duši, a jak tyto rány samy mohou roztáčet další koloběh zraňování, jednak představuje vítaný a potřebný odklon od ruských pompézních propagandistických válečných eposů, ale navíc obstojí i samo o sobě právě jako tíživé drama s až klaustrofobně vyhnanými emocemi. Samostatnou kapitolu představuje precizní řemeslné zvládnutí od dramaturgie barevné palety a interiérů přes výtečnou kameru po skvělé herecké výkony. Důsledně realizovaná forma může místy až trochu odvádět pozornost od jádra filmu, kterým je tíha viny a marné upínání se k vidině štěstí. ()
Všetci si už asi zvykli na to, že pre Rusov je obdobie rokov 1941 až 1945 jednou nevyčerpateľnou studnicou inšpirácie. Niekomu to možno už lezie krkom, hlavne ak sa jedná o exaltované patetické snímky. Na tento devastačný film ale čumím ako pero z gauča (ďakujem za vynájdenie vhodného prirovnania, Čuku Rorýsi...). Výkon herečky v hlavnej úlohe je buď na Oskara alebo na hospitalizáciu v psychiatrickom ústave. TOP 10. ()
Galéria (30)
Fotka © Cinetic Media
Zaujímavosti (1)
- Režisér čerpal inspiraci ze zdrcující reportáže laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové „Válka nemá ženskou tvář“. (Kino na hranici)
Reklama