Přijela k nám pouť

Hlučná, upištěná a otravná sluníčkářsko-komunistická agitka s otravnými dětskými herci a naprosto příšernými písněmi, které každého slyšícího člověka musí zákonitě časem začít srát, a to zejména proto, že zřejmě z nedostatku autorské invence, se neustále opakují. Takový letní rodinný film podle všech dobových osnov a norem, což by se dalo prominout, kdyby byl děj alespoň malinko zajímavý a zábavný. Dost mě také zaskočilo, jak krátké sukně nosily tehdejší dětské soudružky, kterým bylo velice často vidět až do kuchyně takovým způsobem, že jste jim mohli spočítat chlupy, kdyby nějaké již měly. Bohužel u mě nepracuje žádná nostalgie, protože jsem v rámci svého šťastného dětství vyrůstal na zajímavějším materiálu, tudíž mohu snímek ohodnotit jak leží a běží. [10 %] (02.09.2020)

Když srovnám s jinými díly paní režisérky, tak mi tenhle film připadá slabší, i když herecké výkony dětí jsou hodně dobré. Písnička "žluťásku, žluťásku ..." mi po chvilce začala lézt na nervy. Partu kluků kolem Miroslava Vladyky bych s chutí vymáchal v tom bahně, kam shazovali ostatní, obzvlášť tu trojici malých vlezdoprdelků/udavačů. Jinak, Ivana Maříková (slečna lákající kolotočáře do jeskyně) byla a možná pořád je neskutečně krásná holka :-) (14.05.2012)

"Žluťásku, žluťásku, čičorečko..." Matná vzpomínka na několik scén z tohohle filmu mi dlouho nedala spát, trvalo roky, než jsem zjistila, co jsem to tenkrát viděla a hluboce mě to zasáhlo. Asi pracuje nostalgie, ale pro mě je tenhle film symbolem něčeho, co se velmi těžko popisuje. Ten památník s těmi motýly... (26.08.2013)

Dětský film o dětském světě dětskýma očima plný šarvátek, skotačení , krásných dětských písniček a úsměvů. Nádherná filmová vzpomínka na dětství dnešní starší generace, která si při sledování tohoto snímku už jenom povzdechne, kdeže ty časy jsou. Ne, takovéhle filmy se dnes už opravdu netočí. Jedná se o obyčejný příběh na základě stejnojmenné knihy, kterou má na svědomí scenáristka a režisérka v jedné osobě, Věra Plívová-Šimková, odehrávající se na vesnici, kam jednoho krásného dne zavítala pouť. To vždy bylo něco. Maringotky, houpačky, střelnice, řetězák. Ve své době to byl hodně úspěšný snímek převážně v očích děvčat, které po vzoru filmových protagonistek venku tancovali a zpívali si dodnes velice vtíravou písničku: "Žluťásku, žluťásku, čičorečko...". Jen tak mimochodem, čičorečka je žlutá rostlina. Při dnešním pohledu už se jedná o přívětivý nostalgický film, ve kterém najdeme snad všechno. Vesnický život dospělých i dětí, jak se na vesnici pořádala pouť a dobové kolotoče, známé písničkové hity populární hudby, a co víc, dětské role dnes již nemálo známých osobností. A že jich tu je. Naprosto úchvatná je také volnost dětí, kterou si dnes už neumíme ani představit. Dnešní mladé generaci tento film už absolutně nic neřekne a spíš ho budou zesměšňovat. Takový už je vývoj generací. Dá se také říct, že se bohužel jedná o snímek pozapomenutý, neboť do vysílacího schématu žádnou televizí zařazován není. A je to škoda. (13.04.2020)

Klasický český film přední představitelky filmové a televizní tvorby pro děti a mládež Věry Plívové-Šimkové nejlépe ukazuje rozdíl v kvalitě tvorby a jejího přijímání tehdy a dnes. Dominantním rysem této doby bylo přiblížit její tradiční témata - nejen pohádková - co nejvíce současnosti a soudobému dětskému vnímání skutečnosti. Tvorba dnes zapomenuté a kdysi oblíbené folkové zpěvačky Zdeny Lorencové a jejích písní přesně dokresluje jak skvěle pojatou a zobrazenou psychologii dětských postav, tak prostředí a hodnot, kterými děti tehdyx opravdu žily. Byla to realita rané normalizace a její nejblahobytnější fáze, v níž přežívalo ledaccos z bezelstné sebedůvěry z šedesátých let. Film se stal startem pro mnoho budoucích uměleckých kariér (Marek Vašut, Zuzana Bydžovská, Miroslav Vladyka) a výrazně spoluzaložil tradici špičkových děl této oblasti žánru v sedmdesátých a osmdesátých letech. O jeho nadčasovosti se zřejmě bude ještě rozhodovat a lze ji považovat za otevřenou záležitost. (21.03.2008)