Muž menom Ove

Skandinávské mainstream filmy mají vděčného českého difáka, protože mluví jejich jazykem, nebojí se černého humoru, nepotrpí si na velká gesta a poslední dobou i svými zápletkami s přivřením obou očí mohou budit dojem, že sledujeme konečně produkčně ošetřenou tuzemskou tvorbu. Jinými slovy mám dojem, že za úspěchem filmové Skandinávie v našich humnech je aktivování módu sebelži diváka, kde je nahrazený obvyklý altruismus "na český film slušné" za osobní pýchu "byl jsem na dobrém severském filmu", přičemž ještě přihrají dotyčnému punc filmového fanjšmekra a objevitele. Nicméně cílová skupina je u obou variant stejná. Jasně, oproti malému slizkému dog-eat-dog názorovému rybníčku českého hlavního proudu je filmový sever názorově progresivnější, přičemž se nebojí otřít o veškerá "kontroverzní" témata, jako přistěhovalectví, homosexualita a zkrátka celá proměna světa očima starého konzervativního pragmatika, každopádně stále akorát zpracovává do úmoru těženou empatii k postavě na čisté úctě ke staří. Jinak totiž není u protagonisty jediný důvod napojit se na jeho vlnu, protože je to skutečně nesnesitelný hajzl, který nemá jediný charakterový rys, který je schopný zaujmout. Právě proto je budována empatie na základě neskutečně parareálných flashbacků o jeho lásce ke své ženě, která zřejmě musí trpět něčím jako hypertrofovaným altruismem, protože jinak fakt nedává smysl, jak se může sympatická, vzdělaná, mladá žena zahodit s autistickým morousem, který se permanentně tváří jak Albert Fish. Dojetí je pak mačkáno z diváka kontrastem současné starcovy osamělosti ve srovnání s oněmi flashbacky, které jsou tak přepjaté, že například hrdinova žena se v každé scéně, při každé situaci směje, div se mi neprokousala skrze monitor. Čte si a směje se, jde na autobus, směje se, jí polívku a směje se. Uff. Dohozené řešení celého příběhu, které apeluje na silnou sousedskou soudržnost v satelitních předměstských domcích mě též dohání k sebevraždě a jasně naznačuje, pro koho je tohle dobrodružství určeno. (15.03.2017)

Ono je asi stejně nejlepší, když si to ten daný národ zpracuje sám; vydařené filmové zpracování skvělé knihy. Nic ji neubírá (tedy v rámci možností, film se nikdy knize nevyrovná) a je fajn to vidět na plátně. I díky skvěle vybrané Idě Engvoll do role Sonji. "No prosim... Takže ty jsi teplouš?"... 100% (02.11.2016)

Opravdu velké zklamání. Nechápu zdejší vysoké hodnocení. Od seveřanů jsem zvyklá na daleko větší jízdu, pořádný černý humor nebo bláznivé situace. Tohle byl vlídný humor až moc, socialistický čajíček, realita s růžovými brýlemi. Lidskost beru, ale v jiném podání. Strašně předvídatelná vyprávěnka. Nemám ráda polopatické filmy. Docela mi zatrnulo, když mi začalo připadat, že vidím naivitu 50. let. Švédové se opravdu na severu vymykají. Škoda. Hvězdu navíc dávám za herectví Rolfa. (26.09.2020)

Poslední dobou mám rád filmy o stáří a o bilancování, a tenhle je přesně takový. Vyprávění protivného dědka o jeho životě, životní lásce a o tom, že možná je sice hovado, ale třeba k tomu má nějaké své důvody. Život je krásný a jsme to jen my, kdo si ho děláme hnusným. Snímek má příjemné lidské poselství a navíc není nudný. (19.07.2017)

Nabručený stařík, který se změnil v "sympaťáka". To už vypadá jako největší trade-mark švédského uměleckého vývozu tohoto desetiletí (minulé bylo o temných detektivkách) - v knihách i ve filmu. Takže originalita na nule, ale prostě stejně se neubráníte a přiznáte si, že tohle schéma funguje. Zde je navíc dobře zakomponovaná retrospektiva. Komediální prvky jsou fajn, především Saab vs. Volvo a pak vs. všechno ostatní. Na 5* to ale není. (26.02.2017)