Smrť a dievča

Rozjezd rozpačitý, dále však minutu od minuty lepší, ve finále setsakramentsky brilantní. Těžko jsem se po závěrečném poodhalení roušky odtrhával od obrazu, vskutku těžko. Musím ovšem přiznat, že LK mne trochu mystifikovaly ohledně barev filmu monochromatickým obalem DVD. Při své hlouposti jsem ke všemu přehlédl ono podstatné slovo "barevný" v technickém okénku a po spuštění filmu se tak nechal obrat o všechny své černobílé iluze. Každopádně film doporučuji všem, kteří stejně jako já považují ostatek Romanovy tvorby za poněkud nudnějšího charakteru (čest výjimkám). (12.08.2008)

I drama může být být silným filmem. Předpokladem ovšem je schopnost vnímat víc než vnějškovou skutečnost. Mnohdy inflační bouřlivost vnějších efektů akčního nebo dobrodružného filmu rovnomocně nahrazují časté záběry-detaily do tváří protagonistů, vyhraněná, zvraty a gradacemi naplněná fabule, následně i námět a scénář a posléze režie a herci, kteří tak velkou zátěž dokáží na úrovni zvládnout. Určitě se jedná o jednu z nejnesnadnějších, ne-li vůbec nejnesnadnější výzvu pro každého velkého herce. Zdar je doprovázen jakousi niternou samozřejmostí divákova zážitku, z níž se ovšem v žádném případě nevytrácí směs napětí, očekávání a vychýlení, daného mírou meznosti zobrazované situace i příběhu jako celku. Jakkoliv nechci oslabovat sílu a hloubku Kingsleyho výkonu, není možné ani zapomenout na výkon třetího do party - Stuarta Wilsona. To nejpodstatnější na filmu ovšem nejsou ani mistrovská kamera, ani rafinované gradace děje včetně rámující koncertní scény, ale téma samo. Otázka akceptovatelné míry váhy trestu a pomsty, limitů šance na spravedlnost oběti, která získala možnost být trestající rukou osudu, nikoliv rutinního kolečka policejně justiční mašinérie. Lustrační trauma české společnosti činí tuto okolnost zvláště palčivou. A takto vyvolaný nemilosrdný zážitek zvláště nezapomenutelným. (30.03.2008)

Pravda. Na minimálním prostoru a pouze se třemi herci. Ostatní se od mistra můžou učit. Tak trochu mi to připomnělo mladší drama Přiznání (2001) režiséra Richarda Linklatera. I tam se zdánlivě všední povídání změní na snůšku krutých skutečností. V Polanského dílku nicméně sledujeme ženu, kterak v osamělém domku připravuje večeři pro manžela. Ostražitá Paulina mlčky v duši dennodenně vzpomíná na nepříjemnosti spojené s diktátorským režimem. A ty se uprostřed noci rozhoří překvapivě naplno. Její muž je totiž vážený demokrat a právník, který má vyšetřovat zločiny minulého režimu. A byla to láska k němu, která jí uvrhla do cel tajné policie. Do cel, ve kterých byla za zvuků Schubertovy melodie opakovaně znásilňována. Co se musí stát, když se sadistický kat nyní spolu s manželem objeví u jejích dveří? Temné drama si výtečně hraje s divákem a pekelný soukromý soud může naplno začít. Legendární provokatér Roman Polanski opět bourá i ty nejzákladnější životní jistoty, nezapírá svůj divadelní původ a libuje si v detailech (kalhotky poslouží jako roubík). Herecky překvapí zejména pro mnohé netypicky obsazená Sigourney Weaver (sám jsem tuhle dámu docenil až po letech), svou hereckou genialitu opět rozehraje Ben Kingsley jako domnělý viník. Vřelé doporučení na nejen osamělé večery. (01.01.2010)

Polanskiho režijní um je tu vidět už od prvních minut. U tohoto psychologického drama o vině či nevině takto rozehrané na malém prostoru je jasně čitelný divadelní scénář, který je ale pro film trochu slabší, nic nového pro diváka nepřipraví a jen čekáme na to závěrečné vyvrcholení. Ben Kingsley jako vždy skvělý. (24.07.2010)

Kdybych viděla divadelní zpracování, možná bych to hodnotila jinak. Ale takhle to byl pro mě výborný psychologický film a drama, kde jsem se rozhodně vůbec nenudila a to zcela určitě zásluhou Sigourney Waever a Bena Kingsleyho, kteří byli naprosto vynikající. Právo a spravedlnost, spojené se svědomím, silně rozbouřenými city a navíc krutými vzpomínkami může člověka někdy opravdu motivovat k nepředvídatelnému jednání. (17.07.2012)