Mank

Fincher si letos podobně jako Nolan ulítl do přepálené variace svého fetiše mimo parametry diváckého filmu. Mank je jeho Velká retronádhera z Hollywoodlandu. Respektive jeho dnes již zesnulého táty, který se v daném období narodil a kterého scénář čekal v Davidově šuplíku na benevolentní Netflix. Okouzlení podnikatelským vizionářstvím šéfů hollywoodských studií, smetánkové večírky a debaty v honosných sálech luxusních sídel a komorní portrét nadaného scénáristy, který byl přes svoji výstřednost a neustálou přítomnost v kruzích spřízněných profesionálů spíše outsiderským alkoholikem. To všechno může znít báječně a lákavě (a že je to i neskutečně autenticky filmařsky exekuováno) ale přesto je výsledek problematický. Fincher proplétá filmový svět s politikou, která diváka v daném prostředí z dané doby nezajímají, skáče v čase a mezi postavami, o kterých řekne nic nebo málo, a jen jakž-takž se mu v rozcuchaném vyprávění daří koncentrovat na motivaci hlavní postavy, o které to celé má být. V některých jednotlivostech pohádkově baví (návštěva studií a exteriérového setu) nebo evokuje vyspělou tvůrčí chytrost, v jiných nudí zbytečnostmi a prázdnými dialogy. Postava Williama Hearsta (Charles Dance), která měla být Mankovým podnětem pro napsání Občana Kanea, je zde upozaděná a mezi Wellesovým a Fincherovým filmem nevytváří žádnou myšlenkovou paralelu. Náladama, pózama a názorama přecpané, umělecky evidentně ambiciózní dílo jistě pár akademiků, historiků, filmomilů a politologů v jedné osobě potěší, ale já z těchto vod preferuji vypravěčsky uhlazenější a příběhově podnětnější kousky - ať již cynicky intelektuální (Altmanův The Player) nebo prostoduše srdcařské (Burtonův Ed Wood). Z herců má nejblíže k Oscarovi Arliss Howard za skvělé ztvárnění L. B. Mayera. Ta procházka po MGM s jeho emotivním monologem je jednou z filmových scén roku. “This is the business where the buyer gets nothing for his money but a memory. What he bought still belongs to the man who sold it. That’s the real magic of the movies.” (12.12.2020)

Tento film o výrobě filmu je hypnoticky zábavný, s pěkným historickým vizuálem, emočními zvraty a mnoha postavami. Otázka producenta "kolik gangsterů potká průměrný Američan za život? Žádného." už dávno neplatí, když jsou ulice amerických měst plné pouličních gangů a mafie. Jen honduraských gang má po celých státech desetitisíce členů. Rozebírají se společensko-politické zákulisí a machinace hollywoodských studií a mediálního světa. Styl vyprávění je hodně netradiční. Debatuje se o americkém postoji k nacistickému Německu, o ideologicky protichůdném vnímání světa republikány a demokraty. (20.12.2020)

David Fincher a první špatný film? Určitě ne. David Fincher a první film, jen pro určité publikum? Jak se to vezme. Takový "Klub rváčů" také není pro všechny, ale pořád je výrazně filmovější, než tato pocta Hollywoodu 30. let a epitaf Fincherově otci. Režijně bezchybné, herecky ve své podstatě také, ale minulo mě to na míle daleko. (13.01.2021)

Makačka na bednu alias ještě vypeckovanější sorkinovka než made in Sorkin, která nebude pro každého a se Sorkinem bude srovnávána, to je bez diskuze. Skutečně je nutno provětrat závity a dávat majzla každou vteřinu, což je náročné ne že ne, ale mě to tak bavilo! Brilantní scénář, pro diváka opravdu náročný, Kaneovsky vyskládaný, je tedy s výhodou něco nemálo o továrně na sny vědět, ale myslím, že to má potenciál vtáhnout i pole neorané, které si to cosi dodatečně dohledá. Briskní dialogy jedou jako namydlený blesk a říkají si o další projekce, Kanea včetně...Po Trumbovi další perfektní počin o velkém scénáristovi, který nenormálně zaválel. A zaválel i Gary! A ani děvenky rozmilé nezaostávaly. Skvělé! Mě v posledních letech Fincher nebavil. Třeba zmizelá hovadina mě utvrdila akorát v tom, že se borec nadobro vystřílel, ovšem Mank mi otevřel prostor pro další velká očekávání. ..několik scén bylo tak ukrutně lidsky silných, že z mé strany klobouček. Po dvou dnech druhá projekce v těle a zmítá mnou nadšení ještě větší! Tohle se Davidovi povedlo a nemá smysl řešit, že je to z jiného soudku, že od něho chceme druhé Se7en nebo pikantnější Klub rváček. Panáček skutečně překročil svůj stín ve velkém stylu. (05.12.2020)

Mank rozhodně neskrývá oscarové ambice a zároveň představuje jeden z x-filmů, kde (akademická) forma válcuje (divácky přívětivý) obsah. Černobílý vizuál, zatmívačky, úvodní vintage titulky a samotný námět snímku vrací diváka zpět do zlaté éry Hollywoodu - do doby velkých studií, zářných hvězd a scenáristických týmů i solitérů. Fincherův Mank je řemeslně natočený životopisný film, který však po většinu stopáže postrádá jakoukoli dramatickou či hlubší scénu - až téměř v závěru filmu, při "Mankově vylévání srdíčka okatě pokukujícím po Kaneovi", jsem cítil silnější emoce. Herecky a námětově slibný film, který však pokulhává na jalovém zpracování. (18.04.2021)