Bratia

Opatrné a selektivní heslo z Wikipedie, které psychologizuji nahrazuje patetickými vnějškovými "obrazy z dějin". Nejvíc se mu daří tam, kde opustí svoje jednoduché morální univerzum a soustředí se jen a jen na přežití a vůli, která oba Mašíny v tomhle filmu definuje asi nejvíc. Není to tak upocené jako jiné české pokusy o reflexi zlých padesátých, byť to trpí podobnými neduhy v charakterizaci doby a služebníků režimu. Na to, aby Bratři skutečně něco vypověděli o ožehavém tématu násilného odboje a morálních voleb, až moc pietně kličkují a schovávají se za klavír a něco, co by se dalo definovat jako "dějinná nutnost". Solidní režii, kameru, střih a herecké výkony jim nicméně nikdo neupře. (11.02.2024)

Keď v rámci nejakého boja za "slobodu a solidaritu" proti inému režimu, robíš prakticky to isté, čo robia tí na opačnej strane barikády, od ktorých požaduješ čestnosť, si stále hrdina, alebo si už vrah? Ja len že, Ja som tú pointu asi príliš nepochopil. Oni prakticky páchali zverstvá pre svoj sen a teraz by si mali zaslúžiť akýsi druh rešpektu?? Nechápem. Vždy som si myslel, že zlo plodí zlo, čo sa tu aj permanentne po dejovej stránke preukazuje. Tak aká "pocta"? Či čo vlastne mal za úlohu tento snímok. (06.02.2024)

Z historického hlediska velmi důležitý film. Protože kdo byť jen na vteřinu pochyboval, že Bratři Mašínové jsou obyčejní vrazi a dementi, musí po shlédnutí téhle řemeslně dobře natočené rutiny procitnout. Nejlepší totiž je, podřezávat krky obyčejných příslušníku bezpečnosti a nechat v bolestech trpět svoji matku a sestru. Filmařsky je to precizní, byť rutinně odvedená práce o několika bezcitných a hloupých debilech. A to jsem antikomunista a Havloid. Ale tyhle hovada uctívat natož obdivovat nebudu. Větší kokot byl už jen Palach. 60%. (15.06.2024)

Diagnóza: Jaroslav Sedláček. BRATŘI jsou film, u kterého jsem si necelou hodinu a půl stopáže říkal, že to musel dramaturgovat Jaroslav Sedláček, protože jeho jméno vídám v titulcích k dramaticky značně nefunkčním, rozpadlým, leda s ohledem na navracející se motivy a zastřešující téma jakž-takž jednotným počinům. K mému nepřekvapení jsem Sedláčkovo jméno nalezl v závěrečných titulcích - a předtím jsem byl překvapen zhruba pět a třicet minut trvající útěkovou částí, která sice užívá nejomšelejší postupy thrillerů a survivalů (snímků o přežití), ale i díky subjektivizačním postupům a dynamizaci dvou linií vyprávění to začíná být působivé._____ Předchozí necelá hodina a půl je ale z kategorie "lepší než WILSONOV", ale píšu to vlastně jenom proto, ať jsem aspoň trochu pozitivní. Mohl by někdo Sedláčkovi nebo Epsteinovi říct, že provázání zhruba čtvrthodinových bloků prostřednictvím významotvorných rekvizit (dopis, piano) je hezká snaha o ve výsledku banální a dost didaktické sdělení, ale film by potřeboval psychologicky definované, nějak se vyvíjející postavy v uvěřitelném světě příběhu? Přístup seřazení faktických údajů s nějakým dramatickým potenciálem, kdy je vše bez jakéhokoliv citu nasázeno za sebou, je ve výsledku divácky otupující, pokud se teda někdo tomu patosu nechce začít smát. Navzdory nulové ambivalenci (vraždy jsou buď v elipsách, nebo okamžitě smáznuty s "buď on, nebo my") kauzální řetězec pro kohokoliv neorientujícího se v dané dějinné události vyznívá "sebrali nám byt a brácha nemohl udělat maturitu, tak jsme si nakradli, zabili pár lidí, kteří byli v cestě, a pak jsme se vyhnuli spravedlnosti útěkem přes hranice, lol, vy nuly". Antagonistické postavy jsou chodící klišé, paralelismy mezi nacismem a komunismem jsou jak z učebnice pro začínající scenáristy, jak překonat autorský blok, než to někdo soudný přepíše, a vytváření kontrastů v mizanscéně prostřednictvím komunistických hesel a vůbec reprezentace dějin je z kategorie "reklama užívající estetiky ošklivosti"._____ Vidět tohle den poté, co jsem si zopakoval Scorseseho mistrovský žalozpěv o tom, jak média opomíjí určité skupiny obyvatel, je o to bolestnější. (08.11.2023)

Hrdinní bojovníci za (výhradně vlastní) svobodu a proti rudému útlaku nebo sobečtí a vypatlaní animální zmrdečci?  Takový animální zmrdeček se myslím dá zcela objektivně definovat jako někdo, kdo zcela vědomě svými činy vystaví nejbližší rodinu (včetně dětí) bez jejího souhlasu smrtelnému nebezpečí nebo dlouholetým mukám, či někdo, kdo s gustem podřeže omámeného a zcela bezbranného figuranta, kterého mohl klidně mnohem humánněji bodnout, střelit či prostě jen nechat spát. Domnívám se, že si to Radeček hodně užil a dozajista nad tím pak za velkou louží ještě dlouho honíval. Že to byl gauner od pohledu a že kosí bratři ve všech rozhovorech kolem nejkontroverznějších momentů jejich „boje proti totalitě“ jen tak mlhavě blábolili a žádný z přizdisráčských moderátorů nikdy neměl koule dostrkat je k přímé odpovědi, to taky vcelku hezky přispěje k formování vlastního názoru. No, ať to s těmi vrahy nevrahy bylo, jak chce, ve všeobecně známých kontroverzních momentech mlží i samotný film, popřípadě tyto momenty zcela ignoruje a strká hlavu do pysků. Nasraně druhé, pokud by o nich jeden věděl úplné hovno, vyklouzl by z toho Epštajn docela alibisticky a neutrálně, aniž by se viditelně přikláněl na tu či tu stranu oněch dvou nesmiřitelných táborů funoušků podprůměrných kapel Rage against the Mašín a Mašín head. A ani režisér se kupodivu nesnažil své příbuzné nějak zvlášť glorifikovat, což není divu, když se nám ten socialismus právě tak hezky vrací! Tudíž tu máme zručně natočené a sympaticky zahrané, zdánlivě nestranné retro s nadějným bulvárně výživným podkladem, jehož dramaturg je zcela prokazatelně impotentní chuj, a i ten Epštajn se tentokrát mohl trochu utrhnout ze svého konzervativního řetězu, oprostit se od obvyklých sterilních klišé, jít na krev a trochu si to po sobě i přečíst a opravit vskutku diskutadebilní návaznost některých scén. Každopádně žádné nanebevzetí, jak tu dští síru někteří strojoví nenávistníci, se rozhodně nekonalo, tak tu apoliticky zanechávám po vzoru tvůrců připosranou trojku a odcházím budovat ten novokomunismus s mou milovanou plísní Damn the Mašín na rtech… (06.02.2024)