Requiem pro panenku

Přišlo mi to jako první vystoupení velkého sportovního talentu na olympiádě... ve výjimečných chvilkách žasnu, jak dá na frak i nedostižné světové špičce, ale nezkušenost se bohužel nakonec v některých okamžicích nutně drasticky projeví a talent končí tak, jako talent - na hodně viditelných místech, ale až za zády nejlepších. Zejména první dvě třetiny podmalované Soukopovou hudbou mě k mýmu úžasu dostaly a vzaly skorem tak, jako Formanova genialita na stejné téma (ve filmu schází sice nedosažitelný Jack Nicholson, ale skupinka českých vychovatelek v čele s Evou Holubovou vás zcela nechá zapomenout na Sestru a dívky z ústavu se přimejmenším vyrovnají Indiánovi a jeho sboru a místy ho dokonce svou opravdovostí, naprosto postrádající byť jen stopu holywoodského klišé, předčí). V závěru si ale Filip Renč již ukusuje příliš velké sousto a s pokusem o přechod od syrové dokumentaristické realističnosti k hollywoodské rozmáchlosti a nedejbože nadčasové symboličnosti ukazuje, na co má a na co ne, díry v logice děje narůstají, koncepce scénáře se chvilkami rozpadá a samotnému Renčovi je evidentně lépe v povzdálí za kamerou než před ní. Hodně dlouhou dobu mé hodnocení přeskakovalo mezi 3/5 a 4/5 a až samotný závěr, který do filmu narouboval ... něco mezi nostalgií a sentimentalitou a připomněl další neuvěřitelně špatnou, hrubě schématickou postavu ředitele ústavu, jej definitivně srazil na nižší úroveň. Málokterý film, který si pamatuji z poslední doby, v kvalitě takhle kolísal... 80% filmu je sice za 5/5, ale těch pár procent, které jsou regulérním odpadem, jej zabíjí. 3/5. (06.07.2008)

Filip Renč je ten typ režiséra, který když natočí deset filmů, tak osm z nich bude balancovat na hranici průměrnosti až podprůměrnosti a ty zbylé dva budou špičkové. "Requiem pro panenku" do těch dvou bezesporu patří a já se ho nebojím nazvat jedním z nejsugestivnějších snímků, které byly v ČR natočeny po roce 1990. (18.10.2009)

Údajne úspešný, uznávaný snímok, vo mne evokoval dva pocity. Za prvé: neskutočne ma iritoval ten hrozný hudobný doprovod počas celého filmu, ktorý bol skôr rušivým elementom, za druhé: samotný príbeh síce je smutný, v závere satisfakčný, no ako celok vo mne vzbudil asi takú ľútosť a empatiu, ako keď obéznemu po neustálom prežieraní kačicou, zistia vysoký cholesterol. Do bodky súhlasím s názorom užívateľa “Radek99”: film na hranici kýče a porevolučního huránadšení. Nič viac nič menej .. (29.01.2021)

Geniální trefa... Sázka na velkou nejistotu vyšla mladému Filipu Renčovi naplno. Těsně po pádu totality se filmů trápících se s odkazem normalizační mašinérie objevilo několik, ale formálně šlo o rychlokvašky bez hlubšího filozofického základu. Nezkušený Renč zůstal obsahově silně naivní a černobílý, nicméně filmovou řečí vytvořil tísnivě pravdivou atmosféru v sanatoriu pro duševně choré v časech těsně před "perestrojkou" v Sovětském Svazu. Věřte mi - Záporné postavy budete skutečně nenávidět do morku kostí. A není to jen psychologická hra, jelikož i kamera, hudba či střih patří v naší kinematografii k bezkonkurenčním. Mainstream nejvyšší kvality, coby obrácená propaganda nesmírně silné. (14.02.2007)

Tomu se říká debut! Renčovi se povedlo něco, co se za pár let povedlo i Svěrákovi (filmem Jízda) - natočit snímek s tak dokonalou atmosférou, kterou už ty dnešní (české) filmy postrádají. Nemalý podíl na té atmosféře má dokonalá hudba Ondřeje Soukupa a geniální Aňa. Ona prostě byla talent už jako mladá, no a ty oči… Opravdu jedinečná a nezaměnitelná. Jinak jak už mnozí z vás tady píší, opravdu to není podle skutečného příběhu, alespoň ne podle toho, co jsme v tomto snímku viděli. Viz zde (asi od páté minuty). Ale upřímně tohle by mi sotva zkazilo zážitek z tak skvělého českého filmu. Je škoda, že Renč zřejmě nikdy nenatočí něco tak dobrého, jako tohle. 100 %. (03.06.2011)