Hra na oliheň

Pohádkově zbohatni nebo se rozbij o studenou podlahu. Jihokorejské bankovky mají zatraceně hodně nul. Ale právě nedostatek wonů po kapsách má jistý gambler, který nastoupí do dodávky a probudí se až uprostřed opuštěného ostrova s číslem 456 na zádech a spolu s dalšími chronicky nespokojenými zoufalci. Jeho sousedem z dětství, emigrantkou ze Severní Koreje, starcem s nádorem v hlavě či potetovaným gangsterem. A tak trochu si zahrají pár eliminačních dětských her. Nespokojení jsou, ale chcípnout ještě nehodlají, i když na někoho z nich čeká na konci pohádková výhra. Jenže ani ta realita venku pro ně není nejrůžovější. Dystopické jihokorejské drama Hra na oliheň po nás chce, abychom tu a tam přivřeli oči, protože mnohé se děje na úkor logiky a scénáristických zkratek. Náročná cesta, která skončí vším, nebo ničím. Lidská přirozenost má zelenou. Za každým počinem je bez obalu pitvaná podstata daných rozhodnutí, která kolikrát nemáme pod kontrolou. Jenže když pak dostane kulku do hlavy ten nebo tamten, nechává mě to chladným. A v druhé polovině série je už patrné dost značné natahování nenatahovatelného. Pro někoho je tenhle projekt předmětem vášnivých diskusí, pro jiné násilnou baštou, pro další výborným psychologickým dramatem, pro mě bohužel nekonzistentním divadlem, které se tváří jako sofistikovaný projev nějaké mnohovrstevnatosti. Nicméně pološílený vizuál, hudební doprovod či choreografie jednotlivých her: tady je to na palec nahoru. Začalo to jako poukázání na třídní rozdíly v asijské společnosti, končí jako krvavé drama, které se celou dobu naklání nad propastí absurdity. Někomu to stačí, já všeobecné nadšení nesdílím. V mnohém nedomyšlený kalkul. (31.10.2021)

Squid Game na to možná nevypadá, ale svými výrazovými prostředky toho na malém prostoru mnoho řekne. Primárně sociologicky zkoumá postavy s různě špatnými backgroundy v extrémním prostředí. Avšak dělá to rafinovaně, nepředvídatelně. Místy brutální splatterovská řezničina, občas je to pomalá hra velkých emocí. Nádherná paleta různých osudů, motivací a vývoje mnoha postav, kde si zřejmě nikdo normální nenajde to svoje, avšak v mnohých situacích se s nimi těžko dá nesoucítit a nefandit mnoha z nich. Brilantní komplexní drama s místy svérázným humorem, dojemnými momenty a neotřelou brutalitou, v typicky východním rozevlátém stylu. Must see. (01.02.2022)

Potvrzuje se, že Battle Royale potřebuje víc času na propracování postav, aby vám nebylo jejich vyhlazování zcela lhostejné. Povedlo se. Zdařil se skvělý casting. Jediné, co bylo nezvládnuté - dějová linka s policistou a docela trapná karikatura dekadence VIPek. Oproti tomu morální dramata a vývoj postav na jedničku. Škoda, že byl celý děj tak čitelný, že jsem všechna překvápka odhadl daleko předtím, než měla být odhalena. (12.10.2021)

Samotné hry jsou napínavé, zábavné, požitkářsky krvavé. Mňam dpč. Možná si mohl seriál odpustit aspirace na sociální drama odhalující nerovnosti kapitalistické společnosti. Ne úplně úspěšně si tím zvyšuje laťku. Ale možná jsem jen příliš kritický a na mainstreamový seriál se to vlastně dost podařilo. Nvm. ___ Jde mi o to, že Oliheň nehraje úplně fér. Je nekonzistentní, precizně se vyhýbá jednoznačnému vyznění. Maskuje to jako sofistikovaný projev vrstevnatosti, ale já mám nepříjemné podezření, že jde zkrátka o nechtěnou mělkost nebo ústupek masovému přijetí. ___ Jako sociální drama úplně neobstojí, protože svět Olihně je v podstatě pohádkový:  má vlastní vnitřní zákonitosti, které ho od našeho světa odlišují. Mluvíme tu o uvěřitelnosti reakcí lidí na smrt, o jejich ochotě a schopnosti vzít život jiným, o ochotě riskovat život svůj, o přílišné lehkosti konat tak zásadně v rozporu se sebou samým, o možnosti nechat vypařit stovky lidí bez větší pozornosti policie, o dopadu dění na lidskou psychiku, o tom která akce vyvolá jakou reakci. Tyto zákonitosti světa Olihně, tak odlišné od světa diváka (byť se tvářící jako uvěřitelný příběh z našeho světa), jsou navíc vnitřně nekonzistentní, tedy často popírají pravidla, která tvůrci v rámci světa sami definovali. To samé se děje samotným postavám.  ___ To, že je náročné chytit se na udičku morálního poselství seriálu nebo například cítit sympatie k hlavní postavě, myslím také není projevem mnohovrstevnatosti snímku. Nejde o důsledek toho, že nejsou lidé jen dobří nebo jen špatní a realita má různé odstíny šedi. Jde zkrátka o kognitivní disonanci. Postavy konají ve vleku scénáristovy vůle, nikoliv v souladu se sebou samými. Apely na slušnost a sugerované projevy dobroty od těch "správňáků", které je mají odlišovat od těch "špatných" působí naprosto směšně v kontextu toho, na čem se všichni podílí. ___ Nevím, možná to přeháním a na Oliheň uplaťňuju zbytečně přísnější metr. Nebo se pletu. Celkově to byla legrace. Šestá epizoda je klenot. A soundtrack a estetika taky. _ PS: A baví mě, že záporáci jsou bílí, zlouni mluví anglicky a jedinej místní Ind je stereotypně úslužný, naivně připitomělý a jeho bolywoodská superschopnost je fyzická síla. Trochu líp teď chápu, jak Číňany nebo Japonce svého času hnětlo jejích stereotypní zobrazování v západní kinematografii. PPS: Proč proboha ten nenapravitelnej sebelítostivej připitomělej gambler nešel zkrátka tomu bezdomovci pomoct sám? (17.10.2021)

Hodnotím asi trochu prísne,  ale už dlho som nevidel áčkovú produkciu (k dnešném dňu najsledovanejší seriál v histórii Netflixu), tak plnú chýb a logických nezmyslov. Po štvrtú epizódu to ešte nie je tak okaté, neskôr sa začnú hromadiť, a najvyššie hodnotenú časť (s kockami),  mi to už v podstate pokazilo. Raz nechajú všetkých sa vraždiť v spánku, pretože pravidlá neexistujú, neskôr zabijú vlastného, lebo porušil právo na “rovnosť pre všetkých.” Omg, rofl, lol. VIP klub celé zle. Také tie detaily, akože hráč stojí v strede medzi dvoma vojakmi a jeden z nich ho rozstriela samopalom, tie sa mi ani nechcelo počítať. Ten manželský pár, do záveru kockovej epizódy, podľa mňa zabudli dopísať, preto bol až v ďalšej časti. Koniec by som zhrnul ako neuspokojivé finále, prerušené klišé, nasledované najväčším nezmyslom celého seriálu, ukončené ďalšími dvoma klišé a korunované cliffhangerovým klišé. Cez to všetko som si ale Squid game užil, má to nápady, pre západného diváka to prekračuje niektoré zažité hranice, ponúka to hry a krv, a človek si môže pokrytecky zafilozofovať nad zlými peniazmi. Takže návykové, drsné a zábavné. A tiež hlúpe a neskonale predvídateľné. Obľúbené postavy: Cho Sang-woo, Ji-yeong. (26.10.2021)