Štyri izby

Všemi čtyřmi povídkami se táhne jako hodně nechutný nosní sekret vrtící se zadek Tima Rotha, který přehrává až se hory zelenají. První povídka nemá příběh ani pointu, její absence je nahrazena pohledy na obnažená ňadra. Druhá povídka má náznak pointy. Třetí je zábavná a děťátka, především chytrá holčička, jsou k pomilování. Kdyby zlatý maliňák Roth nezkazil poslední Tarantinovu povídku, byla by báječná. Jenže Roth se musel svíjet, až diváka zamrzí, že se neomotával kolem tyče, tam by se hodil. Škoda, že ani jeden ze čtyř režisérů s ním nic nesvedl. (24.04.2014)

Nevyvážený povídkový film, ve kterém jsou druhé dvě povídky výrazně lepší než první. Ta poslední - od Tarantina - je podle povídky Roalda Dahla (jejíž varianty jsem viděl již mnohokrát zfilmované), a pokud ji znáte, tak ji sice oceníte (Tarantino se zhostil své role výborně i jako herec), ale celé směřování povídky pro vás bohužel nebude překvapivé. Teď to skoro vypadá, že Four rooms nestojí za nic, ale opak je pravdou. Celý příběh pak spojuje neviditelnou nití excelující Tim Roth v roli hotelového sluhy Teda. (03.01.2011)

První dvě povídky jsou strašné, slovy STRAŠNÉ. Poslední dva kusy od Rodrigueze a Tarantina jsou skvělé, nebo chcete-li přesněji, jsou velmi dobré, ale ve tvorbě obou vyk(l)uků jsou "pouze" mérně nadprůměrné. Čtyři pokoje jsou tak velice nevyrovnanou sbírkou, jejíž první půlku už si na DVD nikdy nepustím. (03.11.2007)

_První část je zoufale odpudivý odpad. _Po druhé části už se mi alespoň nechce jít okamžitě zvracet a exaltované herectví Tima Rotha mě tu kupodivu v pár momentech už i pobavilo, ale stále jde spíš o bolestivý a zoufale dementní zážitek. _Třetí povídka a bolest stále neustupuje. _Čtvrtá povídka má nápad a celkem zábavný dialog z podání Quentina Tarantina, leč pořád to není žádný zázrak. A jako celek jsou Čtyři pokoje zkrátka o hovně, jen pustá hříčka postavená na praštěném Rothovi a pár nápadech na úrovni zlidovělých anekdot. 4/10 (07.09.2011)

Škoda, že první dvě povídky jsou o tolik slabší než kousky Tarantina a Rodrigueze. No dobře spíš by sedělo slovo průměrné, Roth se v nich moc pitvoří a téměř nic se v nich neděje. Naštěstí jsem od nich nečekal žádné zázraky a bral je jako takovou nutnou představovačku než přišla akční smršť s uhlazeným Banderasem a nahláškovaný závěr s ukecaným Tarantinem. Jako Quentinův fanda jsem si poslední kousek vážně užíval, možná stějně jako on sám. Tuna narážek, beztak hodně improvizované monology (pardón monolog) na jeden záběr a bezchybná choreografie. Ta čtvrtá hvězda je prostě za to, jinak ji obhájit neumím. (29.03.2010)