Cesta po Itálii

Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál. (13.03.2014)

Taliansky, (neo)realistický režisér Roberto Rossellini, podľa môjho skromného názoru, najskôr nakrútil akýsi dejepisno-turistický titul s naprosto všelijakými neapolskými kultúrnymi pamiatkami v nasledovných podobách: múzeí, katakomb, a k tomu i prírodných úkazov, a až snáď následne potom prichádzalo do úvahy i všetko ostatné, čo by mohli kľudne predstavovať 2, akože ústredné postavy v podobe Ingrid Bergmanovej & Georgea Sandersa; nakoľko zrejme až tak nedokázal vhodným spôsobom vykryť svoj vlastný, vskutku dosť plytký scenár s prípadnými, zaujímavými dialógmi medzi postavami, ktoré sa v titule predsa v trochu menšej miere občasne vyskytovali, tak si pomerne veľmi často "vypomáhal" zrovna týmito vsuvkami, keď svoju švédsko-americko-taliansku manželku Ingrid Bergmanovú, umiestňoval hneď uprostred týchto „turistických atrakcií”, vrátane i samotných Pompejí, čo v podstate aspoňže korešpondovalo s krátkou stopážou, v opačnom prípade by boli moje konečné dojmy ešte i o čosi málo nepriaznivejšími, než teda v skutočnosti sú. • Áno, vonkoncom ani nepopieram to, že sa z mojej strany jednalo o určité sklamanie, pričom počas úvodných tituliek najprv znela sympatická pieseň:  ♪ Málem jsem se rozbrečel ♪ / ♪ ze samého štěstí. ♪ / ♪ Sním či bdím, ♪ opravdu jsem v Neapoli? ♪ atď; a práve preto som si myslel, že sa to bude niesť v podobnom duchu, no nie je to celkom tak... (19.08.2023)

Třetí filmové setkání Roberta Rosselliniho s jeho tehdejší manželkou Ingrid Bergman se zaměřuje na téma manželské krize, které je zpracováno podobně jako například ve snímcích Dva na cestě nebo Pohrdání. Jeden z oblíbených filmů Martina Scorseseho, který na něj odkazuje i názvem svého dokumentu Il Mio viaggio in Italia. (30.09.2005)

Pro mě první Rossellini, krom RoGoPaG. Vím už odkud vane linearita Antonioniho. Bergman jsem znal taky až z Podzimní sonáty - tady cítím linii k Blue Velvet - holky jsou si opravdu hodně podobné. Godard o tomhle někde řekl, že ho to utvrdilo v možnosti udělat film s dvěma lidmi v autě. Pro mě spíš "z auta" - hodně zajímavé, co se děje okolo. Jinak celkově velmi svěží, svižné, nekomplikované přílišným hermetismem; klasicistní, chtělo by se mi říct. Bergmanová hraje hollywoodsky - v tom nejlepším slova smyslu. Stejný účes měla Delphine Seyrig v Muriel. Celek průzračná filmařina - zachycování okolí. Hvězda dolů za ten snadný "zázračný" happy end - to už se od "Noci" naštěstí nedělo. (12.06.2012)

Co dokáže rozbořit obranné valy, které unavení manželé vystavěli kolem svých já, aby se nemuseli darovat? Jen zázrak, ničím nezasloužený zásah milosti, může krunýře prorazit a znovu otevřít cestu zranitelnosti lásky. Byl by to smutný film o erozi vztahu, kdyby Rosseliniho vidění světa nebylo otevřeno dokonce i větším divům, než je uzdravení slepých… (30.07.2013)