Ripley

na Zaillianovu vizi dnes již skoro klasického příběhu sem se hodně těšil a i když mě zkraje lehce překvapilo mnohem pomalejší tempo než sem čekal, tak nebyl vůbec žádný problém se prakticky okamžitě zamilovat do fantastických obrazů malovaných kamerou Roberta Elswitta a propadat jim opakovaně v rámci jednotlivých epizod. Osobně mám rád černobíle filmy, ale Ripleymu ta absence barev sluší jako už dlouho ničemu a nechává krásně vynikat nejen herectví Andrewa Scotta, ale i celý Ripleyho příběh. Škoda že z pohledu Netflixu bude tahle série spíš propadák, protože za mě je to jedna z nejlepších věcí co tenhle streamovací gigant stvořil za posledních pár let....90% (15.04.2024)

Ne vždycky přímo strhující, ale celou dobu nesmírně poutavé, jednak díky lahodnému, vtahujícímu vizuálnímu provedení, jednak kvůli fantastickému Andrew Scottovi, který fakt dokáže s málem udělat hodně, a na roli Ripleyho sedí perfektně, i když je mu asi o dvacet let víc, než by mělo. Film už jsem viděl před delší dobou a všechno si z něj nepamatuji, ale ten kontrast mezi těmito dvěmi verzemi téhož příběhu je nepřehlédnutelný. Narozdíl od poměrně sympatického, charismatického Damona tady Scottův Tom působí jako absolutní sociopat bez kousku lidského citu v těle, a jeho nečitelnost jen přispívá k jeho znepokojivosti, ale i zvrácenému půvabu. Itálie je tady v černobílém podání kameramana Roberta Elswita sice nádherná a svůdná, ale taky chladná a nehostinná. Všechno působí promyšleně do nejmenších detailů, metodicky, každý záběr má svůj význam, a díky tomu je velice snadné nechat se Ripleyho sítí lží polapit. Jo a Dakota Fanning je tady taky fantastická, nevím, kdy jsem naposledy někoho viděl ztvárnit pasivní agresivitu takhle přesvědčivě. Do posledního dílu jsem uvažoval spíš o osmi, ale závěr mě přesvědčil, že si to zaslouží 9/10 (22.05.2024)

Andrew Scott je naprostý šílenec! Občas nemusí polovinu dílu ani nic říct, a i tak dokáže skvěle uhranout svým herectvím a bez jakéhokoliv komentáře rozumíte, co se mu asi honí hlavou. Skvěle si v roli Toma Ripleyho osvojuje osobnost a chování obětí ve svůj prospěch a důkladně promýšlí všechny malé detaily svého plánu, ovšem ne vždy mu to jde tak hladce. Pro mě jako někoho, kdo nezná knihu nebo film, bylo sledování příběhu, který je ze začátku trochu neurčitý, naprosto napínavé a vzrušující. Zároveň je tady jedno z nejlepších opodstatnění černobílého filtru - prosluněná Itálie by jinak svými barvami narušovala tuto mysteriózní až noirovou krimi zápletku. Polovinu celýho zážitku pro mě tvořila právě i ta italská letní atmosféra, kterou jsem naposledy chytal třeba u Call Me By Your Name nebo u Luca. Nemluvě ani o té kameře, snad nejlépe natočený seriál za poslední dobu. Co záběr, to obraz. Poslední díl a závěr samotný mě sice tolik neuhranul, čekal jsem ještě nějaký větší zvrat, ale to nemění nic na tom, že jde o jeden z nejvydařenějších projektů Netflixu. Grazie signore Zaillian. 🤌 9/10 (19.04.2024)

Tak buď jebe mne, alebo všetkým ostatným nakomplet šmykol remeň. Dokážem ešte akceptovať to, že podaktorí "onanujú" nad čiernobielymi obrázkami, respektíve nad tou miestami podivnou formou komunikácie, mĺkvych, oneskorených prejavoch, či čudesných pohľadoch, no porovnávať tento pokus s celovečerákom "Talentovaný pán Ripley", v ktorom doslova excelovali všetky tri (+jedna) postavy, tak to je normálne ostuda. Keď sa na scéne objavil po úraze hlavy, genderovo nezaradený Stingov potomok Eliot PAULINA Sumner v roli Freddieho Milesa (!!), doslova ma naplo, pričom prvé čo ma napadlo, že sa musí Seymour Hoffman v hrobe obracať. Netflix doslova zohavil jeden z najlepších, psychologických thrillerov vôbec, pričom milí priatelia, tak takúto adaptáciu, tak presne takúto si môžete akurát tak strčiť do riti a toho extrémne nesympatického, slizkého Andrew Scotta, ktorý je údajne oproti Mattovi Damonovi "o dost jiný kalibr", sotiť niekde zo skaly. "Že o dost jiný kalibr" - Leda tak ve snu přítelkyně! (30.06.2024)

Freddie Miles: „Jeho Rolexky. Jeho oblečenie. Jeho Ferragamos. Čo ešte máš, Tom? Jeho peniaze? Jeho Picassa?“ Dlho ma filmové dielo nenadchlo tak, ako tento Ripley. Starú verziu s Mattom Damonom si pamätám len pocitovo, môj ďalší krok bude, že si „Talentovaného pána Ripleyho“ zopakujem. Atmosféra 60-tych rokov je dokonalá. Film je natočený tak, až sa pristihnete, že ste jeho súčasťou. Upútajú vás viaceré podporné prvky – mačka, ktoré neustále sleduje Ripleyho pohľadom, vŕzgajúci starý výťah, ťažký sklenený popolník a novinové stánky, ktoré dotvárajú  atmosféru Talianska. Vyniká práca kameramana (Robert Elswit si zaslúži Oscara!). Zmysel pre nasvietenie je geniálny – snímok je čierno-biely, aj keď nie celkom. Čierna je hlboká a biela na plátne žiari a odráža sa od povrchov. A veľa, veľa odtieňov sivej. V mnohých scénach svietia stolné lampy, dodávajú scénam atmosféru renesančného šerosvitu. Spojitosť s Caravaggiom, z ktorej mrazí. Výsledný pocit bol, že sa pozeráte na výtvarné dielo. Andrew Scott je bravúrny, často kontroluje svoj výzor v zrkadle, s výrazom spokojného psychopata, ktorý má svoju šachovú partiu dopredu premyslenú. Tom Ripley (pozerajúc na svoj obraz v zrkadle): „Áno. Presne tak. Dickie Greenleaf. Rád vás poznávam." Skvele načasované napätie, intrigy a psychológia postáv. (09.05.2024)