Psi a lidé

Prázdninovým tempem vyprávěný, naivistickými tahy malovaný povídkový triptych, kterým Schorm na sedmnáct let uzavřel (resp. byl nucen uzavřít) svou kariéru režiséra celovečerních hraných filmů. Třebaže scénář napsal a začal realizovat Vojtěch Jasný, Schorm jej zřetelně přizpůsobil svému naturelu. Vyzdvihnul témata přítomná již v jeho předchozích snímcích (dělaní kompromisů, člověk jako bytost definována ve vztahu k druhým), při vykreslování vesnického koloritu zabíhá do fyzických detailů (kterých se jako kluk z venkova nijak neštítil) a poemy o přátelství člověka a psa posunul směrem k pochmurným podobenstvím o lidské krutosti a bezohlednosti. (Anebo je skutečnost, že se na nás nevybodne alespoň ten pes, projevem optimismu?) Za nejrozvinutější a zároveň nejinspirativnější považuji druhou povídku, kterou lze vnímat jako ambivalentní komentář k normalizačnímu fenoménu „šťastného pozemšťanství“ (tělesné radosti, lidské i psí) coby mravního a estetického ideálu. 60% (28.04.2013)

Pro mě je tenhle film příliš rozháraný. První povídka je variace na grotesku, která bohužel není němá, ale místo dialogů tam všichni vydávají podivná citoslovce. Takže působí jako idioti. A těm se přeci smát nebudu. Další dvě povídky už jsou dramaturgicky zajímavější, i když v té třetí jsem pochyboval, zda tam ten humor není nutně cpaný a jaksi nadbytečný. Byla by to prostě taková hezká cesta lidským i psím životem: od grotesky až k tragédii. Docela by mě zajímalo, jak měla původně vypadat Jasného verze téhož. (08.12.2015)

Velice příjemné překvapení. Snímku především velmi prospěla Ester Krumbachová, ale myslím, že největší podíl na tom, jak krásný a chvílama i nečekaně hluboký film to je, má Evald Schorm, který se k této práci dostal vlastně náhodou. Odráží se v něm to nejlepší z poetiky jeho Farářova konce a jistě i z jeho příspěvku v Perličkách na dně. Všechny tři povídky jsou docela veselé a jaksi (Krumbachovsky) malebné - někdy s nahořklým zamyšlením na konci. Místama mi připadalo, že se film (pohledem psů) trochu posmívá lidem. (18.11.2006)

Lyrické příběhy s poetikou filmů 60.let, jimž nezaměnitelnou výtvarnou stopu vtiskl J.Jireš s E.Krumbachovou. Nejpatrnější estetika této dvojice je v první a druhé povídce. Záběry na krajinu, stromy, louky, lány polí, letící hejna ptáků a plynoucí vody připomenou Všechny dobré rodáky snímané rovněž mistrem J.Kučerou. Květinová a zahradní zátiší, scény rámované listy stromů, detaily nápaditě uspořádaných předmětů (především ve druhé povídce), toť nezaměnitelné výtvarné oko E.Krumbachové. Od vtipné grotesky se skvěle hrajícím nahatým V.Babkou, přes podobenství až k syrové výpovědi o touze a chtění. Letní slunce a hravost, den a noc, sychravost dne i vztahů. Myslím, že Jasný by dal snímku více lyričnosti. Největší vklad Schormův cítím ve Věrnosti, která se z trilogie výrazně vymyká. Ve srovnání se současnou kinematografií jde však o pohlazení na duši. Bohéma Hlinomaze jentak zapomenout nelze - a malovat uměl výborně i ve skutečnosti. Klusákova hudba působí místy až bolestně a naléhavě, jindy uklidňuje. Pro příznivce akčních snímků ovšem tenhle pocitový film rozhodně není. (28.04.2013)

Velmi zdarily povidkovy film o vztahu lidi a psu. Nahy v trni - prosta nema veselohra, kde se clovek musi smat spolecne se zenami z JZD:-). Hry lasky - pro Josefa Hlinomaze usita role na miru, pekna choreografie. Vernost - vyborne herecke vykony, opet znamenity Ilja Prachar. Vyborna rezie Evalda Schorma s poetickym nadechem. (22.10.2011)