Právě začínáme

"Jak se máš?" "Zeptám se doma, jak se mám a pak Ti to napíšu!"                                                                                  Pozor na malé brýlaté holčičky!!                                                                                                                                                              "To Ti byl hroznej život ... dyť já u ní byl až za vopicema! Hada, toho měla pojištěnýho! Ale já nejsem ani v nemocenský pokladně!" (23.11.2014)

Jeden z posledních filmů ,který navazuje na ěru první republiky. Máme tu možnost vidět soužití trhovce Divíška v podaní nezapomenutelného Jindřicha Plachty (určitě jedna z jeho nejlidštějších postav), ke kterému se nastěhuje kamarád Bohouš Vosáhlo v podání Jaroslava Marvana co uteče před ženou, která provozuje poutové atrakce. Jejich soužití se velice zkomplikuje poté co Divíšek dostane soudní obsílku, že se má starat o malého kluka jeho syna ( sice není jeho ,ale jen na něj napsaný) . Vznikají samozřejmě rozepře, které malý Pepík slyší a oni dělají vše proto, aby si nemyslel ,že je na obtíž, Film je krásně dojemný , ale zároveň velice vtipný a příjemný, který dokáže pobavit i v dnešní době. Dvojice hlavních představitelů je dost velká záruka kvality. (18.12.2007)

[4,5*]     "A uvař ho hodně horkej." "Ještě, žes mi to poradil. Jinak bych ho uvařil studenej."     Vladimír Slavínský, nepochybne zaujímavý režisér, ktorého dielo mi až donedávna akosi unikalo, ma neprestáva aj naďalej udivovať. Ďalšia jeho výborná komédia, tentokrát z prostredia púťových atrakcií, s neotrepaným príbehom dvoch starších mužov (ja viem, ani Marvan, ani Plachta až takí starí nie sú, ale obaja tuším odjakživa hrávali len starších pánov), do ktorých takpovediac staromládeneckých životov znenazdania vstúpi malý chlapec a spolu tak vytvoria veľmi netradičnú rodinu. Film je postavený hlavne na dvoch hereckých velikánoch, pánoch hercoch Jaroslavovi Marvanovi a Jindřichovi Plachtovi, na krásnom kontraste charakterov ich postáv a na ich skvelej súhre. Jindřich Plachta (trhovec František Diviš) tu hraje vždy vážneho, uhundraného starého mládenca, Jaroslav Marvan (Bohouš Vosáhlo) naopak šarmantného chlapíka so silným magnetizmom na ženy, s neuveriteľnou výrečnosťou ("Hubo jedna plechová!") a aj presvedčovacími schopnosťami. Film dokáže zaujať nielen výborným humorom (skvelou postavou je dievčatko - informačná agentúra) a množstvom vydarených hlášok ("Tak po tomhle půjdou dolů pihy i s nosem."), ale aj svojim emotívnym spracovaním. Takou celkom zaujímavou perličkou je, že Meda Valentová (Sidonie Vosáhlova), ktorá tu hraje totálne dominantnú ženu Jaroslava Marvana (pred ktorou jej muž radšej so strachom uteká), o rok neskôr vo filme Poslední mohykán (1947), opäť ako Marvanova žena, vystupuje zase v dokonalo protikladnej role, ako utiahnutá žena v domácnosti (vydaná svojmu mužovi na milosť a nemilosť).     "Vidíš, Františku a ty jsi tomu nechtěl věřit. Teď to poznáš na vlastní kůži jako můj tichej společník." "Já myslím, že teď budeme tichý voba." (29.06.2024)

Laskavý a dobrácký příběh v němž v popředí jsou persony vyzařující dobrotu a pohodu. A díky tomu zvládnou každičký problém, který nastane, ať už se jedná o vynález lepidal, tak i jeho prodej. Mají štěstí, ež v té době žádné pozoruhodné lepidlo nebylo na trhu, díky čemuž doma v kuchyni rozjeli velkovýrobu. A přitom se veselili, i když kolem moc podnětů k dobré náladě nebylo. (09.09.2011)

Divácká popularita i nesporný komediální potenciál Jaroslava Marvana a Jindřicha Plachty, kteří se společně objevili již v několika protektorátních filmech, poskytoval Slavínskému dostatečnou záruku na každý pád. V atraktivním prostředí jarmarků, trhů a pouťových lákadel rozehráli oba komici veselý příběh o mužské ješitnosti, ženské pýše, ale také o laskavosti, upřímnosti a dětské vynalézavosti. Bezprostředně poválečné období, kdy se český národ jen pomalu a trpce vzpamatovával z věčného strachu a nejistoty, bylo složité i pro filmovou dramaturgii. Přednost získávaly scénáře, které se vracely k nedávné minulosti, k okamžikům hanby i odvahy. Vyčítat Slavínskému jeho upřímnou snahu vrátit lidem jejich úsměv by nebylo správné. Protože smích, jak známo, je nejlepší lék na bolavou duši. To je definitívní. (14.04.2009)