Nezanechať stopy

Silný téma, ale je to podaný dost nezáživnym stylem. Film je zdlouhavej a ten hlavní hrdina Jurek Serepecki (nebo jak se jmenoval), mi nebyl ani nijak sympatickej. Vlastně mi přišel daleko zajímavější osud toho saniťáka, na kterýho to chtěli všechno hodit. Možná by bylo lepší film natočit z jeho pohledu. Zajímavý pro mě bylo zjištění, že v roce 1983 v Polsku bylo možný provozovat např. soukromý kadeřnictví. Taky jsem byl překvapenej, že si tam Poláci poslouchali nejnovější hity od U2, Yazoo nebo Vangelise. (04.07.2024)

Atmosféra Polska startu 80. let je tu ukázána výborně. Jak chováním postav kopajicich za režim, tak odpůrců, ale i v obrazovém ztvárnění. Samotný případ je zajímavý a už ve své době vzbudila tahle státní zvůle velkou pozornost v Polsku i mimo něj. Potíž je, že na relativně jednoduchý příběh je přes 2,5 hodiny moc. Méně je někdy více a tady mel někdo přijít a nejmíň o hodinu to zkrátit. Skoda. (05.07.2024)

Tenhle film mě psychicky úplně zničil.. jeden z nejsilnějších ne-li nejsilnější evropskej film co jsem měl tu čest zatim vidět a hlavně podle skutečnosti.. je pravda, že by to mohlo bejt kratší, hluchý místa tam přece jen byly, ale to je fakt jediný co bych tomu vytknul.. komunismus jsem nezažil, ale je vidět, že některým lidem z toho režimu fakt je*alo v hlavě.. (25.09.2022)

„18-ročný poľský stredoškolák, básnik Grzegorz Przemyk, zomrel na následky brutálneho bitia na policajnej stanici vo Varšave,” inými slovami preložené: barbarskí komunistickí príslušníci bezpečnosti mu tak ublížili na zdraví, že neskoršie svojim zraneniam v nemocnici podľahol, pričom očitým svedkom predchádzajúcich, skutočných udalostí, bol jeho kamarát, Jurek Popiel [vynikajúci herecký prejav zo strany Tomasza Zięteka], na ktorého sa začínal systematickým spôsobom vyvíjať čoraz väčší psychický nátlak, nakoľko Ministerstvo vnútra chcelo tento odporný trestný čin zamiesť rovno pod koberec, kedy na to používalo čím ďalej, tým viacej sofistikovanejšie metódy, ako čo najúčinnejšie zastrašiť potenciálnych svedkov, s ktorými sa spájal dotyčný prípad, kde ja ako divák, som v podstate iba neveriacky krútil hlavou, čoho je vlastne človek všetkého schopný, keď sa vôbec ničoho neštíti! • A mimochodom, mladý katovický režisér J-P Matuszyński [ročník 1984!], sa následne o týchto udalostiach rozhodol nakrútiť podnetný dobový titul s politickým presahom + navrch s tým dôvetkom, že keď sa písali tieto "reálne udalosti," tak ešte ani nebol na svete, no napriek tomu očividne vytvoril naprosto strhujúcu, a k tomu zároveň i znepokojivú výpoveď, za ktorú by sa nemusel hanbiť ani priamy účastník tých čias, tak mi vskutku bolo dané spracovanie profesionálne sprístupnené, že tomu normálne nechápem; zrejme sa obklopil tými správnymi spolupracovníkmi, ktorí danej problematike nadmieru rozumeli; a keďže Aby nezostali žiadne stopy, ako sa totižto nazýva i toto kinematografické dielo - par excellence, ktoré vo mne naopak zanechalo naozaj hlboké stopy, i keď miestami pôsobilo predsa trocha roztržitejšie, stále držalo nadštandardne kvalitne pohromade; skrátka, ako by som sa ocitol v pohnutom roku 1-9-8-3 so všetkým, čo k tomu už azda automaticky prislúcha, vrátane iného myslenia tvorcov → v súčasnosti prevláda akýsi módny trend v tom zmysle, že si režiséri zvyknú pripomínať i "staré [komunistické] časy, ktoré na vlastnej koži ani neprežili, čo určite vnímam, ako určitý handicap, ktorý som spozoroval i v tomto prípade, kde by som si dokázal na režisérskej stoličke skoršie predstaviť ← trebárs takú Agnieszku Hollandovú, ako povedzme oveľa vhodnejšiu alternatívu, ktorá ma kedysi rovnako oslovila s obdobným spracovaním príslušnej látky v podobe Gorejący krzew, čo je asi celkovo kvalitnejší príspevok? • Daný prípad občasne príliš tlačil na pílu, a jednako sa správal i podľa klasicky nastavenej šablóny, resp. vypadal až prílišne filmovo, no našťastie nie až tak, aby mu to úplne podrazilo kolená; najsilnejší je najmä v ústrednej myšlienke, s ktorou dokázal veľmi zručne pracovať. (29.08.2024)

Z plethory polských filmů o zločinech a nepravostech komunismu to sice pořád vyčnívá díky netypické práci s řazením scén a věrohodně zešedlou normalizační atmosférou, nicméně Matuszyńskiho debut byl film který jsem si ihned po dokoukání vrazil do své top10, což je laťka, se kterou jeho druhý film nesdílí ani směrovací číslo. Poslední rodina byla fantastická mimo jiné díky naprosto unikátnímu a radikálnímu úhlu pojetí životopisného snímku, plného nejednoznačných a komplexních postav. Nezanechat stopy je typická binární filmařina s jednoduchými emocemi, kde proti sobě stojí hezcí a oškliví lidé (22.04.2022)