Vlny

Po tom slabším filmu o Vietnamci na střeše přichází tentokrát Mádl s výpravným, velkolepým a po všech stránkách kvalitním filmem, a vypadá to, že Pojedeme k moři nebyla náhoda a ten člověk je fakt chytrý a talentovaný (a že na to vůbec nevypadá, co?:)) Film pojednává hlavně o nepříliš známé úloze, kterou sehráli pracovníci Československého rozhlasu v srpnu 1968 a je dobře, že byl natočen. Závěr je strhující. A Vojtěch Vodochodský je už definitivně hvězda. Tohle bude jistě český kandidát na Oscara a byť je o třídu či dvě lepší než Zápotek a Bratři, obávám se, že téma nebude v USA nikoho zajímat. Na Lvech ale očekávám nominace ve všech kategoriích kromě animáku a dokumentu (tedy i tam, kde by si to zasloužily jiné filmy). Zápory? Snad jen podivný casting mladšího bratra hlavního hrdiny, který je prezentován jako malé děcko, o které se musí ten starší starat, a přitom při pohledu na ně nejde pořádně poznat, který je starší. Odpady ignorujte, jsou od dezolátů a hejterů Mádla a neviděli to. Kdo viděl, tomu se to líbilo. Divácká známka 1.04 (rekord)! (05.07.2024)

Jirkovi Mádlovi se podařilo něco, co se v současné české kinematografii jen tak nevidí. Natočil film, který je kvalitou na evropské úrovni. Odvyprávěl příběh, který bez nějakého patosu a černobílosti funguje dobře jako historická výpověď, ale zároveň i jako paralela k současné době a nedávným událostem jinde než u nás. Těch 130 minut uteče jako voda a po konci snímek pěkně rezonuje, což potvrzuje i mohutný divácký potlesk na letošní premiéře ve Velkém sále. [KVIFF 2024] (02.07.2024)

Jiří Mádl to dokázal! Natočil historicky nejlepší český autorský film. Vedle režie se zde ujal i scénáře a není absolutně od věci jej v této kategorii zařadit po bok takového filmového velikána, jakým je Christopher Nolan s jeho posledním tvůrčím počinem, Oppenheimerem. Pocitově má film nejblíže k Affleckovu oscarovému Argu. Vlny jsou niterným a velmi emotivním exkurzem do života novinářů Československého rozhlasu, bojujících za vysílání necenzurovaného zpravodajství v období okupace Československa v srpnu 1968, které navíc ovlivňují vnější tlaky na členství v StB. Výjimečnost Vln je způsobena jednak intenzivním a uvěřitelným přenesením diváka do 60. let minulého století, a jeho vcítěním se do hlavní postavy filmu, Tomáše Havlíka (Vojtěch Vodochodský). Druhak velmi zdařilým prolínáním veškerých linek příběhu - novináři Československého rozhlasu, bojující za nezávislost vysílání / studenti, bojující za svá práva v ulicích velkoměsta / Tomáš Havlík, bojující se systémem v pracovním a osobním životě. Emoční dopad snímku na diváka je v dnešní době navíc mnohem silnější, než by byl kdy dřív. Důvodem je řada paralel, které může divák spatřovat s Ruskou invazí na Ukrajinu. V závěru se slzám neubrání žádný vlastenec. Vlny v divákovi ještě dlouho po projekci zanechají pocit národní hrdosti a patriotismu. Plná palba, 100 % hodnocení a velké přesvědčení o účasti Vln na závěrečném ceremoniálu v boji o Oscara za nejlepší zahraniční film roku 2024. 💯 (01.07.2024 KVIFF, světová premiéra s osmiminutovým standing ovation) (20.07.2024)

Konečně zase pořádný český biják. Asi jsou tu drobnosti, které se dají na vkusové úrovni rozporovat: jestli tuhle nemohlo být o písničku míň, nebo jestli támhleto už není moc kýč, ale jako celek je to myslím nezpochybnitelně solidní. Nemá to nějakou zásadní myšlenkovou hloubku, ale co to umí výborně, je vzbudit takový ten zapomenutý pocit národní hrdosti, který jinak člověk u filmu cítí jenom když Kubiš s Gabčíkem přebíjejí stenguny. 4-5* (29.08.2024)

Communispliotation. Paradoxně technická a dramaturgická opečovanost z Vln dělá ještě komičtější dílo. Film generace aplikovaných mileniálů odchovaných na děsivých historkách o ošklivém komunismu, které jim celé devadesátky přednášeli všichni starší, protože kdo by tehdy odolal vábení stát se obětí či hrdinou z totalitních časů. Fízlové se tu chovají tak, že prostě nabíhají do scény a jenom mlátěj do všech a všeho obuškama jak kdyby byli na cracku. Zástupci STB jsou s každým dalším filmem o komouších o úroveň směšnější zástupci absolutního zla, u kterých se za dva roky těším, že už konečně budou mít při šťárách nůž v zubech. Oproti tomu když je něco dobře, naznačí nám to vždy spontánně tančící sexy studenti v chodbách a oproti šedavé všudypřítomnosti stojí barevná, sluncem prosvětlená kancelář rozhlasové redakce, kde se hrají z gramce zahraniční pecky a po pracovní době se chichotavě poprcává na šuplíkách. Samotná redakce je pak charakterově poskládaná jak nějaká komiksovka - zamračený morous, uťáplá kancelářská myška, bujarý technik a nad to všechno shlíží sošný Weiner a jeho knír. Tenhle čtyřistapadesátýtisícátý film o tom, jak udatný národ český hází květináče po zákonně zlých ruských okupantech je fakt ideální ilustrací k tomu jak jsme tady pořád ti feťáci na historických křivdách, kterým se představa toho, že každý útlak vychází ze součinnosti společnosti, nehodí do krámu, protože by se pak třeba museli rozhlédnout kolem sebe. Čím více si hýčkáme a mramorujeme své hrdiny, tím více si dokazujeme, jak selhaná jsme společnost. Čtyři dny po premiéře byly téměř všechny pražské projekce vyprodané a po filmu se spontánně výskalo a tleskalo. "A jak si vysvětlujete, že Vlny měly 99,9% návštěvnost?" "No... tak bylo to proti komunistům..." Stýská se mi po Hřebejkovi (19.08.2024)